Líza, liščí víla

Výborný maďarský snímek, který pojednává o štěstí, lásce, ale i smrti, prokletí či osamění. Sledujeme jednu podivuhodnou a zvláštní ženu Lizu, která bydlí u jedné staré vdovy po japonském ambasadorovy, o kterou se zároveň taky stará. Liza je uzavřena jen pouze do tohoto světa, světa, ve kterém jen pečuje o tuto starou paní a nic jiného vlastně nezná. Její jediným přítelem je duch japonského zpěváka, kterým tu žil před tím a který stále přebývá v tomto bytě. Vše se pro ni změní, když se výjimečně, na své narozeniny, může opustit byt a vyjít ven. Zavítá do místní prodejny s rychlým občerstvením, kde pozná štěstí a lásku druhých, kterou by tak ráda sama prožila. Když umře stará paní a zanedlouho poté začnou umírat muži kolem Lizy, uvědomí si, že je prokletá a nikdy nebude šťastná. Výtečný snímek, který vtipným a odlehčeným způsobem vypráví o smrti či dokonalé závislosti určité osoby, v tomto případě japonského ducha posedlého na mladé ženě. (12.01.2017)

Inspirace Andersonem a Jeunetem je víc než zřejmá, ale pro mě se příběh kvalitativně těmto mistrům moc nepříbližil. Oba zmiňovaní mají velmi ,,specifický rukopis", není divu, že jím byli a budou tvůrci ovlivněni. Přestože např. Andersonův Grandhotel Budapešť mám moc ráda, tohle mě nenadchlo ani trošku. U mě nenastal ani jeden úsměvný okamžik, takže o komedii těžko mluvit. Celé mi to přišlo překombinované a přeplácená včetně těch japonských prvků. Taktak jsem vydržela do konce. (22.01.2016)

Hravá maďarská černá komedie má jedinou chybu. V příběhu vlastně naprosto nesejde na tom, kolik lidí a v jakém pořadí zemře. Jistě, jsou tu vystopovatelné spojitosti s Amélií z Montmartru či filmy Wese Andersona, ale Károly Ujj Mészáros do děje umisťuje i množství dalších popkulturních odkazů. Mónika Balsai je v hlavní roli perfektní a zařazení japonské popové hvězdy a milovníka finské country do děje z toho dělá ještě bizarnější podívanou. Příjemné překvapení, u kterého jsem se bavil nad očekávání dobře. (24.01.2019)

"Bláznivá japanofilka má na svědomí za tři týdny tři mrtvoly." Ano, tohle nemohlo zklamat. Liza je mixem Wese Andersona, právě dnes třicetileté Amélie z Montmartru a japonské pohádky o prokleté Liščí víle. Je to naprosto kouzelná pohádka s nádhernými kulisami: Mekk (dej si hamburgr u Mekka a zaručeně se zamiluješ), Cosmopolitan (ženy, které nosí Cosmopolitan v kabelce, mají vždycky chlapa) a tajemně přízračný japonský zpěvák Tomy Tani... To prostě musíte vidět, jestli máte rádi podobně laděné snímky. (01.02.2016)

Hravá černá komedie, přejímající v mnohém barevný vizuální styl Wese Andersona, představuje syntézu hned několika narativních a stylistických postupů. Příběh nesmělé ošetřovatelky Lízy, která se po smrti své pacientky rozhodne najít pravou lásku, spojuje bizarní humor, romantickou zápletku jako z Popelky, detektivní linii a dokonce prvky fantasy, neboť Lízino hledání partnera kazí duch japonského zpěváka, kvůli němuž je prokletá, a všichni její nápadníci nešťastně umírají. Díky takovému žánrovému anarchismu evokuje vyprávění najednou několik rozdílných emocí, které jsou však podřadné cílené komičnosti a čiré radosti z využívání artových složek novým a progresivním způsobem. Pohádkový happyend, během něhož Líza objeví svou skutečnou lásku, kterou měla přitom celou dobu přímo před nosem, tak působí naprosto samozřejmě a mile. Mám jenom trochu provinilý pocit, že sám bych Lízu asi nedokázal milovat nesobeckou láskou, namísto toho by mě asi lákalo chytit ji zezadu za copy a pěkně.... no, to už jsme zase v jiném žánru :D (06.01.2017)