Koyaanisqatsi

Nejlepší z trilogie Quatsi - velmi pravdivý dokument nesoucí děsivé obrazy s podkladem pompézní hudby se cotlivému člověku skutečně zaryje do paměti. Na výjev hořícího kusu rakety nikdy nezapomenu. film je varováním lidstva před jeho počínáním, předpověď možných následků zneužívání přírody a celkově kritika lidí jako takových. Škoda jen, že poučení si jen tak někdo nevezme k srdci! (10.10.2008)

Okomentovať tento film som sa zmohol až takmer po mesiaci od jeho vzhliadnutia a aj napriek tomu sa mi veľmi ťažko hľadajú slová. Zaujalo ma, aké rozdielne názory tu naň sú.. Koyaanisqatsi je niektorými chválené do nebies, druhí v ňom naopak nič nevidia, ďalší zase nevedia film presne posúdiť, pretože mu neporozumeli. Ak mám pravdu povedať aj ja som mal s tím určité problémy. Tkvie to v tom, že Koyaanisqatsi má vlastne celý rad posolstiev a množstvo myšlienok, takže každý si ho môže vyložiť podľa svojho. Za všetkým je samozrejme originálne a takisto úchvatné spracovanie filmu (ťažko ho nazvať len čisto dokumentom) spočívajúce v syntéze obrazu a zvuku, bez akéhokoľvek použitia komentára. Čo sa týka hudby Philipa Glassa - myslím, že je jedna z autorových najlepších a depresívnou by som ju určite nenazýval. Skôr by som ju označil za meditačnú a miestami až hypnotickú, pričom samotný soundtrack sa počúva tiež celkom dobre. Ako tu už bolo spomínané, najväčšie zásluhy si kameraman a strihač v jednej osobe Ron Fricke (Baraka), ktorý nasmímal úžasné neopakovateľné obrazy a ak mám pravdu povedať viacej ma zaujali tie z mesta ako z prírody, predovšetkým až postapokalyptická vízia sídlisk, ktoré sa idú rúcať či obrazovo prekrásne pristávanie lietadla. Strih sa potom najviac predvádza v scénach z mestského prostredia, kde skvelo ukazuje jeho uponáhlaný a stereotypný štýl života. V závere potom už treba iba povedať, že film si aspoň s môjho pohľadu plné hodnotenie zaslúži, veď práce na ňom trvali takmer 10 rokov jeho výpovedná hodnota je snáď omnoho väčšia než keby obsahoval akýkoľvek komentár. (16.05.2008)

Začínáme zlehka pohledy na krajinu, trochu nudné, podbarvené uspávající hudbou... Pak se však dostaví "paneláková" pasáž, která je doslova strhující. A pak nastane hemžení - odtrhnutí od obrazovky nemožné, mozek zapnutý na plné obrátky, uši zahlceny hudební smyčkou. Náhle konec, raketa, zmar.... Záběr na večerní / ranní / noční město byl naprosto uchvacující a při "hemžení" jsem stěží potlačoval hysterický smích. HUDBA: Philip Glass - geniální, jedinečná, nezapomenutelná, neopakovatelná (nebo naopak opakovatelná? ) (23.04.2008)

Nebýt návodného (křičícího do světa S.O.S. a znemožňujícího (mi) si snímek náležitě užít resp. vychutnat si jej) hudebního podkresu Philipa Glasse, neměl bych výraznějších námitek. Tedy, abych byl spravedlivý resp. přesný. Jedná se zejména o úvodní (cca dvacet minut trvající) část, kdy jsme svědky pohledů na nedotčenou (člověkem) krajinu. V těchto apod. případech, vždy rád nechávám myšlenky volně plynout a pracovat fantazii na plné obrátky a právě přespříliš agresivní Glass, mi v tom brání. Ticho, prostoupené pouze občasnými poryvy větru by (čistě podle mého subjektivního pohledu) bylo o poznání působivější. V „naléhavé“ industriální části nemám námitek. Koyaanisqatsi (prý) v jazyce indiánského kmene Hopi znamená „život vyvedený z rovnováhy“.Osobně mám za sebou pouze pár základ. lekcí, tj., zatím jsem do tohoto složitého jazyka zcela nepronikl, takže těžko soudit, ale konečně začínám chápat název (význam) tohoto uměleckého dokumentu, jenž nemá pevně stanovenou dějovou linii a jedná se spíše o soubor jednotlivých scén (obrazů), které mají však jedno společné. Snaží se o propojení lidstva s přírodou naší bohaté planety. Pokrok nezastavíš, do jeskyní už se těžko vrátíme, (ostatně komu z nás by se tam chtělo?), nicméně maličko (občas) zvolnit, méně té lhostejnosti a pokory by (možná) ne(u)škodilo? 80% (10.04.2013)

Dokumentární snímek Koyaanisqatsi je pozoruhodnou audiovizuální kritikou lidského společenství, vyvolávající v divákovi spoustu znepokojivých až skličujících pocitů a otázek. Co se bude dál dít s planetou Zemí, bude-li lidstvo pokračovat v drancování a devastování přírody, ve vymýšlení dalších a dalších technických vymožeností, v robotizaci sebe sama? Kam spějeme? Pomocí poněkud zdlouhavého a monotónního pásma hudebních klipů, jsme dotlačeni ke katastrofickým odpovědím: Všechno je špatně. Svět nemá naději. Ale jak by to tedy mělo být? Jak zastavit pokrok? Existuje nějaká alternativa? Na to už nám snímek neodpovídá, což se mi nelíbí. Měla jsem dojem, že je nám podsouván jen negatitivní pohled na moderní civizilizaci. Snad v dalších dvou pokračováních objevím alespoň špetku naděje. Jsem zvědavá. (23.08.2009)