Koyaanisqatsi

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů.... (12.03.2010)

Snímek KOYAANISQATSI nabízí zajímavé a velmi dobře zpracované zamyšlení nad světem kolem nás a nad naším přístupem k přírodě a k životu. Napůl je to zamyšlení krásné a vzrušující - člověk vnímá krásu a rozmanitost přírody, či svou (tj. lidskou) „maličkost“. A napůl je to zamyšlení tíživé, obtížné a deprimující - v této části je to „zběsilá pouť“ lidskou civilizací a jejími výdobytky. Pouť, která přivádí člověka k uvědomění si, že v určitých ohledech jsme to s tou naší civilizací tu více, tu méně „přepískli“, a že potřebujeme opět najít v lecčems ztracenou rovnováhu. Jde o nepěknou a neklidnou část cesty; ale zároveň je to etapa nesmírně důležitá pro pochopení mnoha souvislostí. U snímku je vhodné také zdůraznit výborné spojení obrazu a zvuku. Některé zvukové momenty se natolik „vsákly“ do obrazu, že až jakoby „mění“ samotný obraz. Výsledná kombinace obrazu a zvuku působí v určitých chvílích hypnoticky. Shrnuto a podtrženo: Godfrey Reggio vytvořil pozoruhodné dílo - co do myšlenky i co do ztvárnění. Přestože se dotýká mnoha témat, nedává hotové odpovědi - ty si nakonec musí každý divák dát sám. (13.09.2003)

Myslím, že si většina z nás ani nedokáže představit, jak v osmdesátemdruhém působil tento film. Bez vizuálních efektů, přikrášlení, či přihoršení zobrazuje svět a život lidí v něm takový jaký je - a ty záběry jsou fascinující, někdy nečekané a přitom veskrze prosté. Neduhou filmu je pouze neúprosný zub času, bohužel ne vše, co bylo tak uhrančivě v 80. letech je působivé i dnes. Osobně preferuju Baraku, která měla jaksi "čistší" a vychytanější záběry jak přírody, tak civilizace. PS: Zajímavostí je, že tento film patří mezi cca 50 kousků, které doporučuje Christopher Nolan a přibližně v 1 hod 17 min je záběr vzhlétající rakety, kterým se Nolan inspiroval při tvorbě Interstellaru (i zvukový motiv v tu chvíli je velmi podobný). 7/10 (16.06.2019)

Jako hrdý majitel mimořádně vytříbeného kulturního nevkusu musím s tímto dílem vyjádřit takřka absolutní nespokojenost. Mimo protokol se sice přiznám, že plně rozumím nadšení filmových fajnšmekrů, ale pro mne jsou bezdějové snímky ztrátou času a ani umístění v TOP 300 ze mne nemůže učinit pokryteckého rozdavače hvězd. Zpomalené mraky, zrychlení lidé, stále opakované jednoduché hudební motivy ani ve své podstatě triviální poselství nejsou ničím, co by mohlo přemoci pocit z nudou usínajících očí. Na reprezentativním vzorku dvou běžných diváků, kterým jsem dal část tohoto dokumentu ochutnat, jsem se přesvědčil, že hodnocení 86% je způsobeno zejména tím, že obyčejní filmoví fandové by se na něco podobného nikdy nepodívali (a tudíž to ani nehodnotili). (29.10.2011)

Taková trošičku Bible Země. Čuměl jsem, jaké všemožné obrazy tento dokument může obsahovat. To pak chápu, proč to točili celých osm let, protože něco tak ohromného se za týden natočit fakt nedá. Koyaanisqatsi by měl vidět každý, měl. Jenže člověka, co mu je svět kolem něj fuka tohle zajímat prostě nebude, a těch lidí je na světě většina. Zničíme se sami, jednou se určitě zničíme sami. Otázka je, kdy to bude a já mám ten pocit, že to bude brzo, hodně brzo. Tenhle dokument na to že byl točený v sedmdesátých letech je stále aktuálnější a jestli něco předběhlo dobu tak rozhodně tohle. Tenhle film totiž ještě nenašel dobu kdy bude skutečně aktuální vědět, co se nám režisér tohoto snímku snažil říct před teď třiceti lety, takřka. A pak už se bude na posteli, starý, usmívat, protože jeho život bude pomalu končit a on s pocitem soucitu bude tvrdit, že nám to říkal. Jenže jak má proboha celej svět začít přemýšlet nad věcí, když každý člověk má většinou sám problémů nad hlavu. Puštěním tohoto dokumentu? Těžko. Kouká se na to hezky, dokáže to divákovi vnutit úvahy o životě jeho a jeho okolí, ale ty úvahy budou trvat půl hodiny? Maximálně. Všeobecně se ví, že člověk je savec laxní a tak jako všecko i smrt Zeměkoule nechá na poslední chvíli. V tu chvíli už bude pozdě a jediné co nám zbude bude tento film. Kdyby Země zanikla, přál bych si alespoň jedno: aby tento dokument viděla jiná rasa, jiní badatelé a viděli, jaký život na naší planetě byl, než zanikl, protože líp to nedokáže nikdo. (09.11.2009)