Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (271)
Myslím, že si většina z nás ani nedokáže představit, jak v osmdesátemdruhém působil tento film. Bez vizuálních efektů, přikrášlení, či přihoršení zobrazuje svět a život lidí v něm takový jaký je - a ty záběry jsou fascinující, někdy nečekané a přitom veskrze prosté. Neduhou filmu je pouze neúprosný zub času, bohužel ne vše, co bylo tak uhrančivě v 80. letech je působivé i dnes. Osobně preferuju Baraku, která měla jaksi "čistší" a vychytanější záběry jak přírody, tak civilizace. PS: Zajímavostí je, že tento film patří mezi cca 50 kousků, které doporučuje Christopher Nolan a přibližně v 1 hod 17 min je záběr vzhlétající rakety, kterým se Nolan inspiroval při tvorbě Interstellaru (i zvukový motiv v tu chvíli je velmi podobný). 7/10 ()
Tak toto dílo jsem chytla v TV zhruba někde v půlce a první, co mě na něm zaujalo, byla opravdu geniální hudba, dnes již pro mne známého a originálního Philipa Glasse, která skvěle pasovala k tématice tohoto filmu, a již si pamatuji taktéž z italského hororu Svatyně. Dokonalá byla destrukce budov, stejně tak davy lidí či nekonečné proudy aut. Po zhlédnutí jsem si uvědomila, v čem to vlastně všichni žijeme a že bych nejradši byla na pustém ostrově, nebo někde na samotě, než být obyčejnou funkční součástkou zmodernizované společnosti, která neustále touží po dokonalosti, která je tak strašně hektická a také než být mezi lidmi, kteří jsou dokonale "zmanipulováni" tlakem médií, přetechnizovaností dnešního světa a ztratili tak svoji vlastní osobnost. Lidé jako stroje, jako loutky, jako otroci, jako stádo... ()
„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… ()
Taková trošičku Bible Země. Čuměl jsem, jaké všemožné obrazy tento dokument může obsahovat. To pak chápu, proč to točili celých osm let, protože něco tak ohromného se za týden natočit fakt nedá. Koyaanisqatsi by měl vidět každý, měl. Jenže člověka, co mu je svět kolem něj fuka tohle zajímat prostě nebude, a těch lidí je na světě většina. Zničíme se sami, jednou se určitě zničíme sami. Otázka je, kdy to bude a já mám ten pocit, že to bude brzo, hodně brzo. Tenhle dokument na to že byl točený v sedmdesátých letech je stále aktuálnější a jestli něco předběhlo dobu tak rozhodně tohle. Tenhle film totiž ještě nenašel dobu kdy bude skutečně aktuální vědět, co se nám režisér tohoto snímku snažil říct před teď třiceti lety, takřka. A pak už se bude na posteli, starý, usmívat, protože jeho život bude pomalu končit a on s pocitem soucitu bude tvrdit, že nám to říkal. Jenže jak má proboha celej svět začít přemýšlet nad věcí, když každý člověk má většinou sám problémů nad hlavu. Puštěním tohoto dokumentu? Těžko. Kouká se na to hezky, dokáže to divákovi vnutit úvahy o životě jeho a jeho okolí, ale ty úvahy budou trvat půl hodiny? Maximálně. Všeobecně se ví, že člověk je savec laxní a tak jako všecko i smrt Zeměkoule nechá na poslední chvíli. V tu chvíli už bude pozdě a jediné co nám zbude bude tento film. Kdyby Země zanikla, přál bych si alespoň jedno: aby tento dokument viděla jiná rasa, jiní badatelé a viděli, jaký život na naší planetě byl, než zanikl, protože líp to nedokáže nikdo. ()
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Zajímavosti (14)
- V seriálu Simpsonovi (od r. 1989) se v epizodě První meta dobyta (2010) nachází odkaz na film Koyaanisqatsi. Homer a Bart jsou v kině na 3D filmu s Itchym & Scratchym, který je v podstatě zcela na způsob Koyaanisqatsi, a to včetně hudby ve stylu Philipa Glasse. Některé scény jsou dokonce téměř totožné – např. záběr na mrakodrap, západ slunce, „zrychlená“ křižovatka, start rakety, maminka s dětmi v obchodním domě u televizí, etc. Akorát místo lidí tam jsou myši podobné Itchymu. (Idée_fixe)
- Sekvence s Boingem 747 na ploše losangeleského letiště se natáčela čtrnáct dní. Střihem tak vznikl nejdelší nepřerušovaný záběr použitý ve filmu. (Terva)
- Philip Glass si film rozdělil na 12 segmentů a napsal hudební doprovod pro každý zvlášť. Když si však režisér poslechl jeho výtvor poprvé, tak film podle něj kompletně přestříhal. (hot_spot)
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)