Kukačka

Rokožkinovo oblíbené téma možností komunikace napříč jazykovými bariérami, zasazené do scenérie až lyricky nádherné severské přírody a historických kulis druhé světové války. Zprvu nesouvislý a náhodně vznikající trojúhelník Fina, Rusa a mladé Laponky postupně dostává jasné kontury a spěje osudově ke svému rozbití, vnější kauzální řetězec doléhá i na hrdiny tohoto filmu... Lidé tu mluví, aniž by si slovo rozuměli, a přesto se svým způsobem domluví, pro diváka pak vzniká možnost pousmát se nad absurditami monologů odlišných komunikačních vzorců složených do paradoxně fungujících dialogů, převládá intuitivní potřeba dorozumět se a živočišné propojení na základě nejprimitivnějších lidských potřeb (jídlo, sex, nepřátelství, náklonost...) Hlavní hrdina Veiko (dvorní Rogožkinův herec přesvědčivě lidský Ville Haapasalo) zastižen svým Prométheovským osudem bojuje s ,,nepřízní bohů" a pokouší se vyhnout své predestinaci - leč marně, válka a s ní i v těchto ,,božích" místech úzce propojená smrt si ho v závěru filmu přes jeho veškerou snahu nachází... (jeho smrt zapříčiní opět selhání komunikace) Podobný osud sdílí i druhý mužský hrdina - ruský voják Ivan, který je za ,,zradu" v rámci politických čistek uvnitř Rudé armády odsouzen na smrt a jelikož smrt sám přináší (jeho rukou umírá Veiko), nemůže spočinout čistý... Oba dva muži jsou jako ,,kukaččí" vejce zaneseni do hnízda mladé Laponky, která se i přes omezené zdroje svých zásob obou ujímá, Ivanovi zachrání život a s Veikem se pak citově a sexuálně sblíží, udržujíc si však od obou zdravý, životem v pustině poučený odstup. Navíc velmi silný a efektní závěr, kdy mladá Laponka svými šamanskými ústy v intencích svého narativního světa volá umírající Veikovu duši zpět do světa živých a ona její volání zaslechne... Silný a hluboký film, zobrazující střetnutí tří tak odlišných světů. Takhle se i dnes civilizačně a obsahově míjíme s jinými a hlavně vzdálenými kulturami... (30.01.2007)

Tak tento komorní snímek natočený na u jezera kdesi ve Finsku o třech hlavních postavách, kde každý si mluví svou řečí. Rusky. Finsky. Laponsky. Spojuje je jenom život, život jako takový. Krása tkví občas v absolutní jednoduchosti. U filmu jsem se z plných sil zasmál a i se mi dostal pod kůži. Podmanivý romantický snímek. Pšolti. :) (01.05.2020)

Největší hodnotou tohoto filmu je exotika prostředí. Druhou věcí, která vzbudila moji pozornost a jistou míru obdivu, je postava onoho Rusa. Je pozoruhodné, že ruský autor dokázal napsat postavu, která - ač vlastí odsouzená k smrti - nadále za ni typicky po rusku bojuje a do posledního dechu usiluje o nepřítelovu smrt. A postaví ji do kontrastu s Finem, který má k válce docela rozumný vztah, a Laponkou, která ji s divošskou prostotou pokládá za vůbec pitomou. Čili ten Rus z toho v ruském filmu vychází jako největší vůl. To je pozoruhodné. Jako celek se mi film jeví sice pravdivým, ale přece jen myšlenkově jaksi chudým. Dobrý autor by z námětu vytěžil mnohem víc. (02.01.2016)

Filmů podobného ražení jsem viděl už mnoho. Například Mandarinky, Země nikoho nebo Kříž cti. Člověk by si řekl, že už je to ohrané téma, ale očividně tomu tak není. Všem jsem totiž dal 5 hvězdiček, každý ukázal podobný příběh v naprosto jiném kontextu. Tento film se navíc ještě odlišuje tím, že si hlavní postavy vůbec nerozumí, protože mluví finsky, laponsky a rusky. To přispívá k tomu, že když si povídají, tak jeden mele o koze a druhý o voze. Občas nahlas říkají to, co by si nedovolili i kdyby si rozuměli. Zajímavé je také to, že zde na začátku při potkání dvou nepřátel není střet z obou stran. Finovi nevadí, že potkal Rusa, protože už nechce bojovat. (17.02.2016)

Nápad je tak jednoduchý, že je vlastně geniální: setkání tří lidí je setkáním tří zcela odlišných kultur a humorné zmatení jazyků je jen vedlejším efektem. Režisér nechává diváka, ať se na jejich účet baví, ale také ho přinutí, aby se nesmál, když něco myslí vážně. Zatímco u Svérázů jsem se „jen“ dobře bavil, Kukuška mě vyloženě nadchla. Ale to neznamená, že bych nechtěl vidět ten třetí Svéráz. (09.03.2004)