Oslněni sluncem

S Guadagninem mám celkem komplikovaný vztah, takže sem krotil očekávání, nicméně faktem je, že Oslněni sluncem mě z jeho filmů bavilo nejvíce. Je tu každopádně spoustu ale díky kterým zatím nepůjdu v hodnocení výše. Přestřelená stopáž je u Guadagnina celkem běžná, ovšem tady docela slušně brání tomu aby vztahy nabraly na intenzitě a podprahový napnelismus na síle. Často se tak tempo drolí tím že někdo někam jen kouká a to je škoda. Úplně šťastné mi nepřišlo ani obsazení. To je sice dobré na jména, ale Tildu Swinton (ač jí mám rád) sem tady nedokázal vnímat jako rockovou femme fatale, stejně jako sem měl Dakotě Johnson celkem problém věřit že hraje puberťačku (i když u ní se to dá lehce omluvit tím že se vydává za starší). Kdo mi naopak sednul byl Ralph Fiennes, který tu byl obsazen proti typu co hraje běžně a evidentně si tu roli dost užíval...65% (05.03.2024)

Neoslnilo ma ani slnko originálu, takže logicky ani zmodernizovaná verzia nevtiahla tak, ako som tajne dúfal. Občas som bol nadšený ako rozjarený Fieness (z letnej atmosféry), občas strácal reč ako Swinton (hlavne ako mohla zbaliť mladého playboya), občas som bol znudený ako Shoneaertsov frajírek a občas apatický ako Johnson. Guadagnino si už našiel svoj autorský štýl a tempo rozprávania, snaží sa o pocitové filmy, ale so zápletkou a celkom mu to ide. Ale trochu aj mimo mňa. No a možno by som sa zamyslel, či by nebolo lepšie urobiť z druhého bodu obratu prvý, vtedy by mohol mať film skutočné grády. 70% (24.01.2021)

Artové drámo s příměsí filmu o postupně se rozplétajících se nitkách, jimiž jsou postavy vzájemně provázané. Má to dost pomalý rozjezd a pak až zbytečně rychlý dojezd. Nevím, jak film vznikl, ale kdyby byl na základě nějaké šílené postmoderní otevřené divadelní hry, absolutně by mě to nepřekvapilo. Tilda je zvláštní tvor, ale vede rozhodně Fiennes, u kterého věřím, že musel dostávat průběžně srdeční záchvaty, protože tohle snad nemohl udýchat. Nejsem si však vůbec jist, jestli bylo pro film ospravedlnitelných 120 minut. (29.09.2016)

[To randomly pissing Fiennes] Harry, come on, that's a grave. / Yeah, well, Europe is a grave. Derayův Bazén je dobrý, pomalu hořící film. Není divu, že je takový i remake Luca Guadagnino. Překvapí ale, jak moc je jiný, když se oproti předloze změnilo tak málo. Ve středomořské rezidenci, která připomíná spíš dům z Goddardova Pohrdání než tu z Derayova originálu, se setkávají čtyři osoby, jejichž vzájemný poměr neumožňuje užívat dovolenou v žádoucí pohodě. Rozpory vedou po několika liniích: pohlaví, věku, společenského statusu, touhy, naturelu, majetku, profese. Favorita si může divák vyvolit jen bude-li nespravedlivý, přesto akcelerace pudí přinejmenším jednoho kamsi ven... Mnohé dialogy (prý) pocházejí přímo z předlohy, optika remaku ale opouští příležitostně uzavřenost kvadratury a naznačuje sympaticky, že postavy řeší tzv. problémy prvního světa, snad aby nebyly ohrožovány čímsi palčivějším. Vítaná skoro neznatelná nadstavba: Několikeré mihnutí se kdesi poblíž se vylodivších migrantů- Mile starosvětský filmový zážitek by nebyl v této minimální konstelaci možný bez solidních herců, z nichž by nejníže stála Dakota Johnson, kdyby frekventovaně nesubstituovala charisma a omezené možnosti postavy nahotou, a nejvýše živelně nesnesitelný Ralph Fiennes, obstarávající 90% monologů i dialogů a tanečními čísly mistrně karikující Micka Jaggera. Zvláštní nutkání pustit si film ještě jednou. (18.11.2018)

Derayův snímek jsem buď neviděl, nebo po pár dekádách od shlédnutí dokonale vytěsnil, takže nemám možnost konfrontovat přístupy obou režisérů a rozhodnout, který je funkčnější. Ten Guadagninův mi přijde poněkud mdlý, tlumený a nenápadný. Bazén měl být spojením thrilleru a psychologizujícího dramatu, jenže to by musel režisér místo zdlouhavých záběrů na prosluněnou italskou přírodu mnohem víc pracovat s charaktery, rozehrát rafinovanou hru plnou náznaků, dávkování informací a zastřených konfliktů, které postupně a nevyhnutelně probublávají na povrch, aby posléze destruktivně explodovaly ve výbuchu emocí. Jedině postava ne v jádru zlého, ale sebestředného, majetnického a hedonistického producenta funguje jak má (obávám se, že spíš díky nasazení hereckého chameleona Ralpha Fiennese než díky režisérovu vedení). Lolita Dakoty Johnson nemá víc prostoru než vystavovat nahé tělo a vysílat vyzývavé pohledy, což je při neskromné stopáži na pováženou. Tilda Swinton je castingový omyl, mám ji za zajímavou herečku určenou pro speciální kategorii rolí typu androgenních či asexuálních bytostí a životem smýkaných ženských trosek, ale s vědomím, že si to za a) nepřečte a za b) jsem v dostatečné vzdálenosti říkám, že si nedokážu představit Tildu jako sexuální objekt vzbuzující chtíč a žárlivost. Matthias Schoenaerts nedokáže být pro Ralpha Fiennese protihráčem na úrovni a tenhle nedostatek výrazně potápí dramatický konflikt. Na škodu by ani nebyly prostřihy, které by zredukovaly stopáž o nějakých 12 minut. Bazón se vidět dá, ale s výjimkou Fiennese a soundtracku se velmi rychle vykouří z hlavy. Celkový dojem: 55 %. (19.11.2021)