Werckmeisterovy harmonie

Metafyzická náplń mě nějak minula, otisk metafyzična ve formální stránce mě však zasáhl velmi silně, tento snímek je tak precizně zkomponovaný, že se až tají dech. Každá scéna si tak uchovává zvláštní tajemství, nevšednost a dávají tušit mistrovskou ruku a mozek, který přesně věděl co chce, ačkoliv divák na tom bude asi přesně opačně. Velmi zajímavé je mixované dobové zasazení, které velmi obohacuje mizanscénu, jež je stejně jako střihová a kamerová práce velmi osobitá. A když se k podmanivým záběrům přidá v pár okamžicích naléhavě "žalující" hudba i z tohoto vysoce artificiálního celku jsou vykřesány nečekané emoce. Tedy na jednu stranu únavný, málo přístupný a tvrdohlavý film, který chvíli přeci jen vázne, na druhou čirá ukázka, že velcí autoři nevymřeli s nástupem postmoderny. (06.10.2010)

Bylo to nějaké krátké...:/ (26.12.2010)

Pokiaľ máte radi Modrý zamat (nebeský záver), Stalkera ("zóna v meste"), im podobné diela a prirátate k tomu osobitý maďarský rukopis Bélu Tarra (ostrý zvuk, zhmotnený-dotykový obraz vidieka), tento film si zamilujete. Navyše má narozdiel od trošku zakonzervovaného minimalizmu Turínskeho koňa širšie myšlienkové portfólium, dá sa v ňom výraznejšie zapolemizovať. Akurát si neviem predstaviť, že by určitý druh filozofických monológov si nejaká prísediaca postava dovolila prerušiť (haha). Každopádne som dumal, vnímal a mnohé z postupov a obsahových rozuzlení som hlboko preciťoval. (04.09.2015)

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Kniha, ktorú som nedávno dočítal, mala taktiež hlboký filozofický presah, akurát sa vo svojej ťaživosti a ťažkopádnosti pre mňa (ako pomalého čitateľa) ťahala niekoľko týždňov. V tomto smere ju film presahuje, pretože nie len, že má pri rovnakej hĺbke rozumnejší rozsah a svižnejší štýl (jasné, znie to trochu paradoxne pri jedenásťminútových záberoch), ale najmä oplýva prvkami, ktoré kniha nemala - a to je fantastická čiernobiela kamera (!) s úžasne komponovanými dlhými zábermi, nahradzujúcimi Krasznahorkaiove nekonečné (20 riadkov trvajúce) vety a jemný, presný hudobný motív. Je to podobných 5 hviezd ako som dal napríklad Nebu nad Berlínom - nebola to úplne moja šálka kávy, vo svojom naračnom minimalizme to pravdepodobne nikdy nebude môj obľúbený film, no jeho kvality sú nespochybniteľné a absolútne. Tarrov film pripomína tú veľrybu - je rovnako ťaživý, mŕtvolný, zapáchajúci rozkladom, no zároveň nežný, krehký a svojím spôsobom monumentálny. (12.09.2022)

Vyklopím to hned a z fleku: během snad posledních třiceti let mě tento film zaujal ze všech nejvíc. Už vstupní scéna je tak ohromující a ochromující, že nic podobného jsem dosud neviděl: János v hospodě roztáčí opilce do vesmírné harmonie... Od antiky (Pythagoras) se věřilo, že hudební harmonie odpovídají harmonii pohybu hvězd. Koncem 17. století byl podobného názoru Andreas Werckmeister, jehož nerovnoměrně temperované ladění (wohltemperiert) používal v raných dílech i J.S..Bach). Samozřejmě to ale tak (docela) pravda není, řady tónů a nebeská tělesa mají své zákony a své výjimky (které je potvrzují). Všechno by ale celkem šlo, kdyby se neobjevila zásadní disharmonie, Leviathan (viz Thomas Hobbes, který žil přibližně ve stejné době jako Werckmeister; původ Leviathana ale není řecký, je hebrejský, viz Kniha Jób a další). Proti pořádku se postavil chaos.... (24.03.2014)

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není. (20.07.2011)

Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. (19.12.2011)

Při první scéně jsem si říkal, že jestli takhle zajímavě bude vypadat celý film, možná si Tarra i oblíbím a tomuhle dám 5*. Šlo to pak sice dolů, ale ne o moc, zvláštní zprávy o velrybě jsou dostatečně tajemné a mystické, pak se jde hlavní hrdina na velrybu sám podívat. I to neskutečně dlouhé snímání lidí bych odpustil. No jo, jenže od prohlídky velryby to celé upadne kamsi do nudy a Tarrově vyžívání se v dlouhých záběrech. Pravda, nejsou tak dlouhé jako v Turínském koni, ale i tak. Přijde téma politiky, dlouhé záběry a takhle to jde až do konce, který začne zase být zajímavý. V podstatě tam jde o to, že do města přijela jakási kouzelná velryba, lidi ve městě začnou šílet a brzy to propukne až do války. Hlavní hrdina má dojem, že za to může velryba, pravda je ale taková, že ti, co ji vystavují, ji využívají k tomu, aby šířila zlo mezi lidmi. Velryba je nevinná. Jenže válka už propukla, nikdo to nezastaví, takže konec zase depka. Díky bohu, Tarr se tu moc své umělecké onanii nevěnoval a tak se na tohle dá i koukat. Jo, ještě se mi líbilo, že počátkem války a rozdělení obyvatel města byla politika, jelikož je to celkem přesné. 3* (29.09.2018)

Jo, kedysi tocil Bela Tarr fajne filmy - Satanske Tango, prokleti 1988, Podzimni Almanach, to vsetk obol fajny art, kde o noieco slo ...... Werckmeisterovy melodie su o tom, ze cirkus pride do maleho bezvyznamneho mestecka, ktore je nielen ponure ale za oknami domov a bytov zuri extremny mraz .......jo a Shadwellovi nerozumiem, prilis z toho komentara na mna dycha filmova teoria, a to je u mna cirocire zlo : 85 % (23.02.2019)

Masakr. Satanské tango je se svou stopáží ještě někde jinde (níže), ale i tohle je teda chuťovka a upřímně nechápu lidi, kterým se podobné filmy líbí. Pro mě je to čistý odpad bez děje, smyslu, poselství a obsahu, pokud ho tam jako samozvaný kritik, myslitel a hloubající filozof nechci za každou cenu najít, i kdyby tam nebyl. Zlatá, vole, Modrá laguna oproti takovýmto blitkám. 0% (04.06.2022)

Naprostá filmová symfonie a preciznost, ale stejně tak pravděpodobně nejsložitější film, jaký jsem dosud viděl. Hodnocení je prozatím symbolické, film ve mně stále nějak kvete. (01.02.2014)

Hezký obrázky to jo, primeřenost artu a filozofie taky gút, ale cosi tam pořád vázne... (16.01.2010)

Tematicky mi to připomnělo film Evalda Schorma Den sedmý - osmá noc. Velmi na mě zapůsobila hudba a její objevování se. V příběhu jsem zůstal, ale přitom jsem měl osvobozující pocit, že můžu být i někde jinde. (21.01.2009)

THIS IS CINEMA. (28.10.2023)

Do malého městečka přijela velryba a sní i nepokoje rozzuřeného davu. Měří přes dvacet metrů, je jí vidět až do chřtánu a strašně smrdí. Člověk tam stojí v úžasu jak mocná je vůle Boha Stvořitele. Jeho všemohoucnost se zrcadlí i v tom zvířeti. Strnulým pohledem do očí velryby se postavíme tváří v tvář proti běsnící vřavě, která je stejně jako velryba ztělesněním obrovské síly, kterou stvořil bůh. Zbraně jednoho dne utichnou, lidé se rozejdou, ale velryba jako symbol civilních nepokojů zůstává majestátně stát uprostřed náměstí za doprovodu božské melodie hrajících na skvěle naladěném nástroji o sedmi tónech, které nebereme jako součást oktávy, nýbrž jako sedm. (23.03.2013)

Tak, ako sa pán poslanec za ĽSNS Milan Uhrík necítil byť kompetentný na vyjadrenie svojho názoru na holokaust, nakoľko nebol historik, tak ani ja sa necítim byť celkom kompetentný vyjadriť sa k Werckmeisterovym harmóniám, keďže nie som vyššou astrálnou bytosťou zachytávajúcou všetky myšlienkové záchvevy a filmové symboly tejto audiovizuálnej šialenosti. Ale teraz k veci. Tento filmík je majstrovským rukopisom geniálneho režiséra a neskutočnou umelecky-atmosférickou šlehou, akú som mal tú česť vidieť zatiaľ iba u pána Tarkovského. Dovolím si s čistým svedomím povedať, že tomuto filmu nerozumiem a nerozumiem ani tomu, ako naň moja myseľ zareagovala. Samotný záver pozostávajúci z panoramatickej obhliadky rozkladajúcej sa veľryby na mňa zapôsobil ako jedna z najemotívnejších scén v histórií svetovej kinematografie. A nemám ani zdania prečo. (01.07.2020)

Velmi působivé dílo, nádherné scény a obrazy, skvělá kamera, dostane se vám až do morku kostí. Velmi mě zaujala např. scéna, když jdou poprvé působit násilí do určité instituce. Nejdřív to byl jen dav, pak zahlédnete jednu tyč v ruce, až po chvíli další, a až později zjistíte, že je mají všichni. A ještě závěrečné scéna v oné instituci! A hudba. Dokonalý film. (07.12.2015)

Bílá stuha 2. (30.11.2015)