Dotek motýla

Báječné! Lyrické snění s čarokrásnou hudbou Luboše Fišera. Snový (nechci psát surrealistický, jelikož to není, snad poetistický) snímek jakoby se oddělil od světa Morgiany, lehce poznamenán Petrolejovými lampami a budoucí Pannou a netvorem. A vysněná, mučivá láska se nakonec zjeví v reálném světě. Ta dívka, o níž nemohlo se jasně říci, zda skutečně existuje, je najednou zde. A hle, jak málo (a nebo hodně?) stačí, aby byl člověk šťasten. Herz ve své nejlepší formě vypráví obrazem tak, jak by se od filmu mělo očekávat. (24.08.2016)

Poezie v obrazech, vysněná láska, láska ke snu, láska žijící jen ve snech, láska tak křehká, že i realitu mění v sen. Směs nepojmenovatelných pocitů, které souhrnně jmenujeme láskou, přenesená na filmový pás. Spojení obrazů s nádhernou hudbou dává vzniknout emocím, mnohem méně již slovům k vyjádření pocitů. Dotek motýla není vyprávění, nejpřesněji tento dotek vystihuje popis - pozor, křehké. (23.10.2016)

Láska, to je sen. A Dotek motýla je přímo koncentrovaná poetika v uhrančivém podání Juraje Herze s překrásnou Janou Brejchovou a nebeskou hudbou Luboše Fišera. Bylo to prý poprvé a pravděpodobně i naposledy, kdy si Herz nechal nejprve napsat hudbu a podle ní pak natáčel. Na výsledku je vidět, že se té nádherné melodii podřizuje úplně všechno. A je to dobře. (14.08.2016)

S velkým potěšením jsem zhlédl tento esteticky působivý film na motivy I. S. Turgeněva, chvílemi jsem byl v pokušení dát i pět hvězdiček. Avšak jsou tu některé -alespoň pro mne- rušivé momenty:.z nich musím jmenovat zvláště V. Jedenáctíka v roli starého sluhy, jehož výkon byl spíše karikaturou herectví, neodpovídající hlasy některých postav - a pak zpěv Heleny Vondráčkové se sem nehodil. Jinak jednoduché, ale promyšlené obrazové efekty a naprosto vynikající hudba Luboše Fišera z tohoto dílka učinily v jistém smyslu poetický bonbónek (ovšem na některé pasáže Kachlíkova Kouzelného dobrodružství to nemá...).. (13.09.2010)

Televizní přepis novely ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva je bezpochyby jednou z mistrovských prací režiséra Juraje Herze, který původní banální romantický příběh pojal ve stylu uchvacujících lyrických obrazů. Na první pohled lze sice Turgeněvovy literární romány vnímat jako náměty přímo předurčené pro podobnou interpretaci, ovšem sám autor se kdysi od své básnické minulosti ostře distancoval a jakkoli zakazoval ji v souvislosti se svým jménem zmiňovat. Dominující složkou této symbolické hříčky zůstává i fenomenální Fišerův hudební doprovod a ústřední píseň v podání Heleny Vondráčkové; oprávněná pozornost samozřejmě padá i na jednotlivé herecké představitele v čele s okouzlující Janou Brejchovou. Nechat se unášet krásou ve všech jejích podobách rozhodně není málo. Zvláště dnes, kdy se tato činnost jeví silně nedostatečnou. (12.09.2010)