Atomová katedrála

Kromě toho, co už zde bylo řečeno, je třeba zajímavé sledovat vývoj hereckých postav Jiřího Krampola. Tento herec-neherec měl nejprve za sebou role všemožných drsňáků, posléze následovali straničtí funkcionáři (jak jsme svědky i v Atomové katedrále), poté se stylizoval do role komika, aby nakonec po revoluci v roce 1989 v důchodovém věku opět „zdobil“ plátna kin jako drsňák. Pokud jde o režiséra Jaroslava Balíka, až na výjimky jsou jeho filmy říznuty větší či menší dávkou tendenčnosti již od 60. let, vzpomeňme na „Reportáž psanou na oprátce“ z roku 1961, dílo, které vzniklo v předvečer obrovského boomu Československé nové vlny. Během období normalizace lze za jeho nejplodnější éru považovat 80. léta, kde ještě před „Atomovou katedrálou“ natočil v roce 1980 ohavně vykonstruovaný příběh s názvem Rytmus 1934, snímek, který byl dlouho nedostupný a nechtělo se do jeho uvedení ani největším otrlcům z CSFilmu. Atomovou katedrálou však překonal vše, co dosud zplodil a nezastínil jí ani svým dalším veledílem Experiment Eva. Soudruh Balík byl mj. také velkým kolektorem funkcí, což je prvek, který ho spojuje s dalším zvěřem Kachlíkem, neboť např. FAMU měla to „štěstí“, že postupně oba dva na několik let vedli její katedru režie. (23.11.2012)

Socialistické drama o stavbě novodobé rudé katedrály je přesně takové, jak si člověk může domyslet. Herecké obsazení je sice dobré, ale herci se vůbec nepřrdvedli. A ono je to vlastně na stejno. Dříve točili takové levicové sračky a dnes zase takové komerřční sračky. Naneštěstí film vznikl v době, kdy se už do filmu nedávala extrémnost (strana vyřeší každý problém a za každým rohem je nějaký ten diverzant). Tak ani nedokáže pobavit debilitou jako třba DS70 nevyjíždí. Ale kdyby se filmu uchopil schopný scénarista a režisér (a neměli by svázány ruce stranickým aparátem), tak by se mohlo klidně stát zázrak a Atomová katedrála by mohla být zajímavým filmem. Bohužel jak jsem napsal na úvod, film vznikl v době, kdy vímě dobře jak se celý film bude rozvýjet a jak většinou dopadne. (15.06.2009)

Je to opravdu sračka. Byl jsem tam v době natáčení jako 22 kluk, co se chce stát technikem radiační bezpečnosti. Skutečný Krampol se jmenoval ing. František Hezučký a je zázrak, že to nějak dokončil a v r. 1985 jsme najeli 1. blok-jede dodnes. Pořád tam jezdili nějací papaláši jako zde Ota Sklenčka, co kouřili i v prostředí plném vodíku. Nikdo toho blba nenapomenul.  Nic tehdy netěsnilo, to jsme vybojovali až v r. 1988. Byl tam šílený bordel, samej vietnamec, maďar a ožralí poláci, co srali zejména kolem reaktoru a my v tom potom šlapali. Chcali nám i na hlavu!!! Byli furt v lihu. Mohl bych psát knihu, tedy já ji už mám napsanou, to ale nikdo nevydá.  Na téma Dukovan by se dal natočit velmi realistický film, třeba podobný Menzelově Kdo hledá zlaté dno.  Tato přehrada  jménem Dalešická nám dodává vodu.  Nakonec se to povedlo a já i moji kolegové jsme přežili bez nějakého extra ozáření. Nyní jsme v důchodu a snažíme se na ten mrdník zapomenout.... (29.02.2024)

Když jsem si tento film pouštěl, čekal jsem hrůzu. Místo hrůzy jsem však zhlédnul docela zajímavý film, který nebyl ani tak o stavbě atomové katedrály, jako o vztazích mezi lidmi, o vztazích na pracovišti a o vztazích mezi podřízenými a jejich nadřízenými. Pravdou je, že se film zaměřil na osudy nebo příběhy několika postav, které se ve filmu vzájemně prolínaly. Ne všechny tyto osudy byly zajímavé, přesvědčivé či hodnotné. Někdy jsem měl pocit, že tam jsou jen proto, aby měl film potřebnou délku. Krampolův herecký výkon byl, dle mého názoru, velmi dobrý. Myslím si, že film mohl mít radostnější konec. (26.10.2015)

Neuvěřitelně bizarní film je přesvědčivým důkazem toho, že průšvihem normalizace nebyla ani tak komunistická ideologie, jako spíše bezduchý technokratismus. Posedlost prací je tu podprahově podávána jako něco pozitivního, zatímco umění se hlavní hrdina vysmívá. Herci jsou až na pár čestných výjimek (Bořivoj Navrátil, Rudolf Hrušínský ml. nebo Ida Rapaičová) extrémně nesnesitelní, obzvláště Krampol předvádí něco těžce popsatelného. Místo industriální syrovosti hledá režisér v průmyslovém prostředí jakýsi sentiment, o čemž svědčí volba pompézního hudebního doprovodu. Hvězdičku si film zaslouží za slušnou práci kameramana Viktora Růžičky a působivou závěrečnou scénu. (26.04.2019)