Atomová katedrála

Kromě toho, co už zde bylo řečeno, je třeba zajímavé sledovat vývoj hereckých postav Jiřího Krampola. Tento herec-neherec měl nejprve za sebou role všemožných drsňáků, posléze následovali straničtí funkcionáři (jak jsme svědky i v Atomové katedrále), poté se stylizoval do role komika, aby nakonec po revoluci v roce 1989 v důchodovém věku opět „zdobil“ plátna kin jako drsňák. Pokud jde o režiséra Jaroslava Balíka, až na výjimky jsou jeho filmy říznuty větší či menší dávkou tendenčnosti již od 60. let, vzpomeňme na „Reportáž psanou na oprátce“ z roku 1961, dílo, které vzniklo v předvečer obrovského boomu Československé nové vlny. Během období normalizace lze za jeho nejplodnější éru považovat 80. léta, kde ještě před „Atomovou katedrálou“ natočil v roce 1980 ohavně vykonstruovaný příběh s názvem Rytmus 1934, snímek, který byl dlouho nedostupný a nechtělo se do jeho uvedení ani největším otrlcům z CSFilmu. Atomovou katedrálou však překonal vše, co dosud zplodil a nezastínil jí ani svým dalším veledílem Experiment Eva. Soudruh Balík byl mj. také velkým kolektorem funkcí, což je prvek, který ho spojuje s dalším zvěřem Kachlíkem, neboť např. FAMU měla to „štěstí“, že postupně oba dva na několik let vedli její katedru režie. (23.11.2012)

Od Atomové katedrály jsem čekal něco jiného než jsem dostal. Především jsem nechtěl film politicky angažovaný a tenhle je až běda, ačkoliv prostředí filmu je v českém filmu mimořádně neokoukané. Do jaderné elektrárny totiž filmový tvůrci zavítali ojediněle, a proto si mohli odpustit silné politické podtexty vázané na tehdejší socialismus. Z filmu se tím vytratilo snad všechno, co má s filmem společného, protože to bylo, jako když se vrátíte v čase a octnete se na nějaké stranické schůzi funkcionářů. Z úst slibného hereckého obsazení padají opravdové perly, ale na nějakou zajímavou zápletku nebo rozvíjení charakterů postav se nedbalo. Slavné to nebylo ani s režií, která to všechno splácala nezáživnou až téměř dokumentární formou, bez jakékoliv šance zaujmout. Je obrovská škoda, že neokoukané prostředí jaderné elektrárny v Dukovanech dostalo takový nefér filmový úder, ze kterého se není možné hned tak vzpamatovat. Kdyby byli tvůrci soudní a neudělali jen z toho vzorově idealisticko-komunistický film, mohlo z toho být zajímavé drama s kvalitním hereckým obsazením. Jenže soudruhům se ten atomový reaktor nějak zadřel. Kde však udělali chybu, vědí jen oni sami. Odskákal to tenhle zpackaný film. 20% (19.07.2012)

Není to takový průšvih, jak to vypadá. Jasně, že si to Krampoul a spol asi nepíšou do CV, ale herecky to odpadové není. Ani dokumentární část ze stavby není špatná. Fatálně to samozřejmě drhne na normalizačních blábolech, ultrašablonovitých postavách a vlastně celém příběhu. Nejvíc se mi líbil buržoazně infikovaný synek Pavlík Kříž a nekompromisní Josef Vinklář. Mimochodem Jirka Krampol tu předvádí podobný výrazový rejstřík, jako Steven Seagal v nejlepších letech. (16.12.2014)

Gratuluji Wandrwallovi k suveréně nejstupidnějšímu argumentu, jaký jsem v diskuzích o filmu kdy četl. Film nemůžeme kritizovat, protože z Dukovan odebíráme proud. Tak to mě dostalo. Filmová publicistika by snad měla být o filmu, o režii, hereckých výkonech, kameře apod. Nikdo nepopírá fakt, že Dukovany jsou užitečné, ale to nic nemění na tom, že film je jen hloupá agitka. Já jsem taky rád, že se dnes u nás točí kdejaká americká sračka. Je to dobře, přináší to republice peníze, ale člověk musí mít vždycky právo nazvat sračku sračkou. (06.02.2013)

Tak jsem to viděl. Kupodivu jsem čekal větší průser. Vezmeme-li to čistě osobně, pak Krampol zahrál uvěřitelnou roli poctivého vedoucího inženýra na stavbě atomové elektrárny (byť místy křečovitě). Uvěřitelný je i jeho boj s flákačstvím, nadhodnocovanými výsledky i zakopávání o klacky jež mu pod nohy hází připosraní soudruzi z vedení, či jeho po zádech mu šplhající kolega. Tohle může zažívat i dnes leckdo z nás. Je zde i stránka rodinná na níž má hrdina čím dál méně času. Krampol si přestává rozumnět se synem a i s manželkou. Být to takto s elektrárnou v pozadí, nebylo by to tak hrozné. Je zde však ještě ten dělnický opus. Beton, bahno, tatrovky, vé3esky, dělníci, mládežnická brigády, schůze v umakartových zasedačkách s nezbytnými popelníky na každém ze stolů...hnus.... Honí se plán, termíny........A to je to peklo. Spojit hudbu Gustava Mahlera a Čajkovského s betonováním chladících věží či s náhledy přes spleť jeřábů na opravdu hnusné staveniště (byť se hrdina několikráte tím výjevem kochá), to hned tak někdo nedokáže....Vidět to nepřipraven asi bych byl v šoku. Snímek je však dost podobný filmu - Kdo hledá zlaté dno s Rudou Hrušínským ml. který coby řidič tatry pozná pravou chlapskou práci při stavbě vodní elektrárny.... I zde hrdina opovrhuje prospěchářstvím a zvráceností okolí a sám o sobě se tvrdě ponoří do své práce. Jen pro sebe, jen pro své vlastní uspokojení.... Co je zde nutno ocenit, že film nikde nezdůrazňuje vůdčí roli strany atd... Je to spíš takový náhled do socialistického budování mega staveb typu Dukovany. * (17.08.2011)