Nosferatu - Fantom noci

Herzogova pohádka zahalená v oparu snu je kouzelná ve dvou věcech. Jednak střídáním nálad, které nejdou nikdy úplně na dřeň, ale zajistí magičnost celku ať už prostřednictvím hudby a nebo nasnímáním, které umí prodat vybrané lokace, chvilky pocty klasice Murnaua i úplné obyčejnosti (čarokrásná Adjani za okenní tabulí, odraz přijíždějícího kočáru na vodní hladině). A pak tím, jak se kromě úvodních minut s mexickými mumiemi vyhne hrůze, ale děsům se přitom nevyhýbá.. Nemohl jsem si pomoct, ale Kinskiho hrabě s latexovýma ušima mi nejen vizuálně připomínal Alana Harpera z Dva a půl chlapa. Ta osamělost, to držení těla vzbuzující soucit. Ve společnosti oblíbený jako mor a když už jednou dojde láska naplnění, stane se něco horšího nežli kuropění.. (02.02.2024)

Remake. Jak je mým dobrým, lehce zákeřným zvykem, před shlédnutím jsem si (opět) pustil i původní verzi, abych mohl erudovaně srovnávat. Němota versus zvuk - vítězí u mně zvuk, s barvou už na tom remake tak dobře není. Scénář se vrací ke jménům převzatých ze Stokerova románu a kromě nich tam zcela zbytečně vrací i postavu Van Helsinga (občas vyslovovaného i jako von, čti fon). Dalším plusem na straně snímku z roku 79 je Kinského Dracula - skvěle přejímá Shreckovy trhané pohyby a jeho namaskování je ještě daleko lepší než v originále a dvě z jeho scén jsou tím nejlepším, co může Herzogova verze nabídnout (první je Draculův pokus olízat Harkerův rozříznutý palec a následné pronásledování po místnosti, druhou pak první Draculovo setkání s hlavní ženskou postavou), korunu pak nasazuje v rámci drákulovských příběhů poměrně nečekaný konec. Rád bych se ještě pozastavil nad výběrem hudby, Rheingold se možná ještě tak hodí k záběrům majestátního horstva, přes které plují mraky, možná ještě k horskému potoku, kolem kterého Bruno Ganz putuje cestou na hrad, ale určitě ne k průchodu branou a prvnímu setkání s Draculou. Tento prolog k první části Wagnerovy opery Prsten Nibelungů mám moc rád a líbilo se mi jeho použití v Malickově Novém světě, tady to prostě nesedí. Také mi nesedí záběr na náměstí plné rakví a jejich nosičů - silně pochybuji nejen o tom, že by se při takové fázi epidemie tolik nosičů našlo (nemluvě o tom, že by se spíš na náměstích zapalovaly obrovské vatry či za městem kopaly masové hroby:) Cigáněti omlátit housle o hlavu. (07.08.2009)

Nikoho, kto videl fascinujúci film Aguirre, hnev Boží (alebo "aspoň" Fitzcarraldo), neprekvapí, že Nosferatu – Fantóm noci je trochu iný horor. Ale od šialeného dua Herzog/Kinski som čakal predsa len viac. Po tejto snímke som pásol niekoľko rokov a keď sa mi ju konečne podarilo zohnať (v nemeckej verzii s českými titulkami), s nadšením a patričným uchvátením som si užil prvé desiatky minút. Počas nich sledujeme právnika v desivej, svojím značne svojským spôsobom nádhernej transylvánskej divočine (a následne v ruinách grófovho hradu). Bohužiaľ, ako pri každom filmovom spracovaní (okrem fenomenálneho Coppolovho), sa príchodom Draculu do mesta rapídne zhoršilo tempo aj atmosféra, na rad sa dostala nuda a s filmom som stratil vnútorný kontakt. Prečo Dracula vraždí posádku lode? Aby stroskotala uprostred mora a on sa utopil? (02.12.2016)

Hrabě Orlok podruhé. Navíc s barvou, zvukem a více depresivně, než tomu bylo v originále. Herzogova verze se v první polovině drží naprosto věrně původní předlohy, aby se v té druhé až pedantským způsobem věnovala Orlokovým příjezdem do Wismaru, z kterého udělá pomocí morem nakažených krys město duchů. Herecky výborné (Kinski tu předvádí téměř nadlidský výkon), po hudební stránce tíživé a atmosféricky srovnatelné s Murnauovým snímkem. Taková první večeře na hradu, při níž hrabě hladově doráží na svou budoucí oběť, mně přijde dokonce ještě lepší. (09.03.2013)

Jakkoliv se hlavně z první části filmu zdá, že jde jen o pouhý barevný remake slavné Murnauovi verze, opak je pravdou. Už první, chorály podkreslené, záběry mexických mumií jsou velmi znepokojující, a to pravý duch gotických románů teprve přijde. Hlavními plusovými body jsou klasicky výborná atmosféra, podmíněná hypnotickou hudbou a silně estetizujícími táhlými obrazy. Je obsažena ve většině scén – ať už jsou to zlověstné záběry přírody, Jonathanovo vyzvednutí pohřebním vozem místo kočárem, hejna krys nebo velmi působivá dekadence předapokalyptického veselí obyvatel Wismarcu. Na kom ale celý film stojí je Kalus Kinski s jeho smutnýma očima. Hlavní postavu i přes silné líčení polidšťuje, a tak ho přibližuje divákovi. Jeho únava prázdnotou staletí je odzbrojující, zdá se, že víc než po lásce touží po smrti, která rozhodně není to nejhorší a už vůbec ne nejjistější. Přidejme erotizující napětí mezi Kinskim a Adjani, děsivě otevřený konec, a expresionistický předchůdce si může jít házet stíny jinam. (12.02.2009)