Režie:
Cristian MungiuScénář:
Cristian MungiuKamera:
Tudor Vladimir PanduruHrají:
Adrian Titieni, Maria Dragus, Lia Bugnar, Mălina Manovici, Rares Andrici, Vlad Ivanov, Valeriu Andriuta, Ioachim Ciobanu, Petre Ciubotaru (více)Obsahy(1)
Jako lékař a občan se Romeo těší úctě obyvatel malého města v Transylvánii. Jeho pověst se začne hroutit, když se ve snaze zajistit nadané dceři lepší budoucnost zaplete do řetězce služeb a protislužeb a ztratí tvář i před svou rodinou. (Aerofilms)
Videa (6)
Recenze (82)
Filmová výzva 2018 . Rumunsko. Rumuni a Cristian Mungiu opět zazářili. Výborně vystavěný a nasnímaný příběh, který jednak tepe rumunskou realitu dnešních dnů, ale současně prostřednictvím dlouhých a chytře promyšlených dialogů klade řadu zásadní otázky pro jedince, ať žije kdekoli. Za doslova mistrnou záležitost považuji rozhovor Romea a jeho matky o tom, kam se má ubírat život Romeovy dcery. Rumunština mi opět připomenula, že se jako románský jazyk hodně podobá francouzštině a italštině. ()
Naprosto typický zástupce festivalových filmů. Mungiu obdobné filmy jednoduše umí. Bohužel zvolené téma pro mě nebylo ani vzdáleně tak zajímavé, jako tomu bylo ve snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, který byl tím pádem o několik úrovní výš. Přesvědčení režiséra, že je Rumunsko největší prdelí světa, ze které je záhodno co nejrychleji uprchnout ovšem stále přetrvává. Právě tohle je jeden ze zásadních rozdílů rumunské kinematografie. Zatímco se prostřednictvím filmů většina států vynáší do nebes, tak Mungiu svoji vlast otevřeně kritizuje. Jednotlivé postavy mi nebyly zásadně sympatické. Zkrátka na mě působí snímek přibližně takovým dojmem, který by se dal přirovnat k opakovaně luhovanému čaji. Z prvního vyluhování vznikl snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, který byl po všech směrech dokonalou a neskutečně vybroušenou záležitostí. Druhým vyluhováním získáváme snímek, který je stále slušný, drží se shodných filmařských postupů, ale přeci jen to není už úplně ono. ()
Když jsem vycházel ze sálu, zaslechl jsem komentář: "Děj byl zajímavý, ale hrozně mě nudilo, jak 5 minut tam spolu dva lidi mluvili a jinak se nic nedělo." A já tu druhou část mám opačně. Chápu, že je možná efektivnější prezentovat dialog jako prostřihy detailů mluvících postav, ale Mungiův přistup, kde používá několikaminutové záběry, mě vtahuje víc do scény. At kameru nechá běžet při rozhovoru, nebo ji nechá sledovat kráčejícího člověka. A přitom mi to nepřišlo samoúčelné (mrkám na držitele Oscara). Další dva pilíře, které film pevně podpírají, jsou výborné herecké výkony (hlavně otec rodiny) a již zmíněný příběh, který dává divákovi poměrně nejednoznačné dilema. ()
Nemocná doba, nemocná společnost. Rumunská nová vlna má přesně všechno to, co chybí současné české kinematografii - nebojí se být společensky kritická, nebojí se ukázat realitu v pravém světle, odhalit status quo protykanosti společnosti, korupčního balastu, morální úpadek. Rumunský Michael Haneke upomene skutečně k Henekeho Utajenému, tou předtuchou něčeho tíživého, tragického...vykořeněností hrdinů...korozí národní i osobní identity...motivem všudypřítomného pocitu ohrožení... a jako v Bílé stuze - jednání dospělých se otiskuje do dětí... ()
Galerie (23)
Zajímavosti (1)
- Celosvětová premiéra proběhla 19. května 2016 na Cannes FF. (ČSFD)
Film jako rafinovaně sestavený a dobře promazaný mechanismus, promyšlený a zhotovený konstrukt, film jako technicky vykroužený oblouk vyklenutý nad jasnou tezí, poselství, moralitka, bajka, ústící do předem stanoveného finále. A příběh jako svázaný rukojmí v jeho područí. Nikdo neříká nic jen tak, nic se jen tak neděje, všechno je podřízeno tomu, co chce autor sdělit, a všechny rozhovory jsou TAK patetické a uvědomělé. *** Cením si silných filmů, v nichž se stejným magickým procesem jako ve skutečnosti rodí z nějaké prvotní konstelace fascinující příběh, vycházející z nutnosti, neúchylné logiky, s překvapivými, ale niterně ústrojnými zvraty, příběh spějící do jedinečného konce, který bude stejně nečekaný jako jediný možný. *** Stejně vysoko si cením silných filmů, které místo originálního vyprávění tak či onak originálně komentují skutečnost, předvádějí a rozvíjejí nějaký nápad, chtějí něco konkrétního říct, vytvořit, zaznačit, zdůraznit, využívají filmové médium k vyjádření čehokoli, co je napadne. *** Cením si filmů obojího druhu - užívám si ty vypravěčské i ty výkladové, postřehové, komentující. Miluju i jejich záměrné rafinované kombinace a křížení. *** Ale vlastně nakonec vždycky bezmocně krčím rameny nad filmy, které nejsou ani ryba ani rak. Nad těmi, co předstírají věrohodný příběh ze života, ale přitom příběh zjednodušený, zbavený vnitřního vývoje, typizovaný, okleštěný, podvolený tomu, co se "tímto ukazovaným" chce "říct". Autor může být sebechytřejší, ale vždycky je poznat, že jeho supervysoká inteligence je služebná, má vymezené pole, za něž se nesmí pustit, že nechce vidět a pochopit zásadní věc, dopouští se komunikačního omylu - že mu totiž uniká rozdíl mezi vyprávěním a výkladem a zneužívá první pro druhé. Že znásilňuje, s předem stanoveným cílem napodobuje přirozený příběh, v němž to pak nutně skřípe a odchlipuje, šustí papírem, jak autor cíleně znevolňuje realitu, když za ni vydává byť i sebedůmyslnější konstrukt, protože prozrazuje, jak moc touží něco předem připraveného doložit. Vždycky je cítit, jak se autor sám chytil do pasti a že patetický je vlastně především on sám, že se svým způsobem - často i obdivuhodně vychytralým - brání a uzavírá životu v jeho ustavičně unikavé, prchavé, rafinované vyvíjivé podstatě, že si přeje ho výkladem svázat a ujařmit - a nikoli jen příběh svého filmu, ale že si přeje napravit a zabezpečit si samu složitou skutečnost. A tahle didaktika se míjí se světem, jaký je, je naivní a v jádru slabošská a nehezká, i když pochopitelná. *** A tak i tady. Je poznat, že od filmu 4 měsíce 3 týdny a 2 dny je režisér mnohem sběhlejší, šikovnější ve svých praktikách, ale že vůbec nezmoudřel, dál se dopouští stejného omylu, když chce věřit, že výklad a komentář skutečnosti lze doložit zkonstruovaným příběhem a rozvernou a překvapující životní ironii nahradit jasně čitelným, unylým patosem: ty neustálé uvědomělé rozhovory otce s dcerou, ty neustálé uvědomělé rozhovory lékařů, policistů, politiků a manželů o jejich vlastní úloze v dějinách Rumunska, o jejich zodpovědnosti a svědomí - a jak nikdy nikdo nemluví o ničem jiném, přirozeně, ach. Ach. Deklamující postavy už přece nemohou tak smrtelně vážně k divákovi promlouvat za život sám, éru téhle budovatelské poetiky už máme dlouho za sebou. Kdyby film aspoň méně předstíral, že lidi, kolegové, příbuzní, milenci, známí i neznámí spolu takhle v jednom kuse běžně hovoří, že mezi nimi neproběhne dialog, aby se v něm netematizovalo svědomí, Rumunsko, úloha mladého člověka v rumunské společnosti a ve světě, ale třeba si z toho s nadsázkou učinil za vlasy přitažený nástroj, dalo by se alespoň smát spolu s ním. Takhle se - navzdory nepopiratelné režijní bravuře, důmyslnosti a inteligenci tvůrce - z něj chvílemi stával krutý nástroj nechtěné komiky. A skoro neznám smutnější zážitek, než když mě autor s takovým potenciálem nutí se jeho dílu smát. *** () (méně) (více)