poster

Zkouška dospělosti

  • Rumunsko

    Bacalaureat

  • Francie

    Baccalauréat

  • anglický

    Family Photos

    (neoficiální název)
  • Slovensko

    Skúška dospelosti

  • Nový Zéland

    Graduation

  • USA

    Graduation

  • Velká Británie

    Graduation

  • Austrálie

    Graduation

  • Irsko

    Graduation

  • Kanada

    Graduation

Krimi / Drama

Rumunsko / Francie / Belgie, 2016, 128 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    *****

    Není to tak intenzivně depresivní jako 4 měsíce, ale Mungiu zřejmě veselá kopa nebude. Bez příkras odhalená praxe různých protislužeb, na kterých stojí většina nenápadné všednodenní korupce. Tedy něco, co je stejně běžné i u nás, jen se zdejší filmaři rozhodli, že to pro ně není zajímavé téma. Adrian Titieni je v hlavní roli velice přesvědčivý, ne že by to neplatilo i o ostatních, ale představitel hlavní role skoro neslézá z plátna (90%).(21.4.2017)

  • DDT
    *****

    Co se týče námětu, tohle klidně mohl být český film. Jenom by ho nikdo u nás nedokázal takhle natočit. Klíčovým slovem je tu "věrohodnost". Dvě hodiny dialogů, které nikdy nezaskřípají, uvěřitelní, nepřehrávající a nepitvořící se herci... Film, který je realistický, ale přitom ne polopatický a doslovný, nepodceňuje diváka. Prostě důkaz, proč jsou Rumuni v posledních letech filmově světoví a Češi ani náhodou.(27.4.2017)

  • claudel
    *****

    Filmová výzva 2018 . Rumunsko. Rumuni a Cristian Mungiu opět zazářili. Výborně vystavěný a nasnímaný příběh, který jednak tepe rumunskou realitu dnešních dnů, ale současně prostřednictvím dlouhých a chytře promyšlených dialogů klade řadu zásadní otázky pro jedince, ať žije kdekoli. Za doslova mistrnou záležitost považuji rozhovor Romea a jeho matky o tom, kam se má ubírat život Romeovy dcery. Rumunština mi opět připomenula, že se jako románský jazyk hodně podobá francouzštině a italštině.(13.5.2018)

  • Radek99
    *****

    Nemocná doba, nemocná společnost. Rumunská nová vlna má přesně všechno to, co chybí současné české kinematografii - nebojí se být společensky kritická, nebojí se ukázat realitu v pravém světle, odhalit status quo protykanosti společnosti, korupčního balastu, morální úpadek. Rumunský Michael Haneke upomene skutečně k Henekeho Utajenému, tou předtuchou něčeho tíživého, tragického...vykořeněností hrdinů...korozí národní i osobní identity...motivem všudypřítomného pocitu ohrožení... a jako v Bílé stuze - jednání dospělých se otiskuje do dětí...(7.5.2017)

  • JitkaCardova
    ***

    Film jako rafinovaně sestavený a dobře promazaný mechanismus, promyšlený a zhotovený konstrukt, film jako technicky vykroužený oblouk vyklenutý nad jasnou tezí, poselství, moralitka, bajka, ústící do předem stanoveného finále. A příběh jako svázaný rukojmí v jeho područí. Nikdo neříká nic jen tak, nic se jen tak neděje, všechno je podřízeno tomu, co chce autor sdělit, a všechny rozhovory jsou TAK patetické a uvědomělé. *** Cením si silných filmů, v nichž se stejným magickým procesem jako ve skutečnosti rodí z nějaké prvotní konstelace fascinující příběh, vycházející z nutnosti, neúchylné logiky, s překvapivými, ale niterně ústrojnými zvraty, příběh spějící do jedinečného konce, který bude stejně nečekaný jako jediný možný. *** Stejně vysoko si cením silných filmů, které místo originálního vyprávění tak či onak originálně komentují skutečnost, předvádějí a rozvíjejí nějaký nápad, chtějí něco konkrétního říct, vytvořit, zaznačit, zdůraznit, využívají filmové médium k vyjádření čehokoli, co je napadne. *** Cením si filmů obojího druhu - užívám si ty vypravěčské i ty výkladové, postřehové, komentující. Miluju i jejich záměrné rafinované kombinace a křížení. *** Ale vlastně nakonec vždycky bezmocně krčím rameny nad filmy, které nejsou ani ryba ani rak. Nad těmi, co předstírají věrohodný příběh ze života, ale přitom příběh zjednodušený, zbavený vnitřního vývoje, typizovaný, okleštěný, podvolený tomu, co se "tímto ukazovaným" chce "říct". Autor může být sebechytřejší, ale vždycky je poznat, že jeho supervysoká inteligence je služebná, má vymezené pole, za něž se nesmí pustit, že nechce vidět a pochopit zásadní věc, dopouští se komunikačního omylu - že mu totiž uniká rozdíl mezi vyprávěním a výkladem a zneužívá první pro druhé. Že znásilňuje, s předem stanoveným cílem napodobuje přirozený příběh, v němž to pak nutně skřípe a odchlipuje, šustí papírem, jak autor cíleně znevolňuje realitu, když za ni vydává byť i sebedůmyslnější konstrukt, protože prozrazuje, jak moc touží něco předem připraveného doložit. Vždycky je cítit, jak se autor sám chytil do pasti a že patetický je vlastně především on sám, že se svým způsobem - často i obdivuhodně vychytralým - brání a uzavírá životu v jeho ustavičně unikavé, prchavé, rafinované vyvíjivé podstatě, že si přeje ho výkladem svázat a ujařmit - a nikoli jen příběh svého filmu, ale že si přeje napravit a zabezpečit si samu složitou skutečnost. A tahle didaktika se míjí se světem, jaký je, je naivní a v jádru slabošská a nehezká, i když pochopitelná. *** A tak i tady. Je poznat, že od filmu 4 měsíce 3 týdny a 2 dny je režisér mnohem sběhlejší, šikovnější ve svých praktikách, ale že vůbec nezmoudřel, dál se dopouští stejného omylu, když chce věřit, že výklad a komentář skutečnosti lze doložit zkonstruovaným příběhem a rozvernou a překvapující životní ironii nahradit jasně čitelným, unylým patosem: ty neustálé uvědomělé rozhovory otce s dcerou, ty neustálé uvědomělé rozhovory lékařů, policistů, politiků a manželů o jejich vlastní úloze v dějinách Rumunska, o jejich zodpovědnosti a svědomí - a jak nikdy nikdo nemluví o ničem jiném, přirozeně, ach. Ach. Deklamující postavy už přece nemohou tak smrtelně vážně k divákovi promlouvat za život sám, éru téhle budovatelské poetiky už máme dlouho za sebou. Kdyby film aspoň méně předstíral, že lidi, kolegové, příbuzní, milenci, známí i neznámí spolu takhle v jednom kuse běžně hovoří, že mezi nimi neproběhne dialog, aby se v něm netematizovalo svědomí, Rumunsko, úloha mladého člověka v rumunské společnosti a ve světě, ale třeba si z toho s nadsázkou učinil za vlasy přitažený nástroj, dalo by se alespoň smát spolu s ním. Takhle se - navzdory nepopiratelné režijní bravuře, důmyslnosti a inteligenci tvůrce - z něj chvílemi stával krutý nástroj nechtěné komiky. A skoro neznám smutnější zážitek, než když mě autor s takovým potenciálem nutí se jeho dílu smát. ***(9.10.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace