Dodatek

Film se vrací k životu Filipa, studenta medicíny z předchozího Zanussiho filmu, který sám sebe považuje za vyvoleného - což mu dokládají citáty z Bible - a nedokáže se vyrovnat se svou skutečnou průměrností, což vede i k jeho agresivnímu chování vůči své snoubence. Vzhledem k nižšímu rozpočtu a žádné koprodukci však působí snímek trochu rozvlekle a televizně. (18.10.2018)

Suplement je takovým doplňkem filmu „Zycie jako smiertelna choroba przenoszona droga plciowa“ . Mnoho situací je převzatých, jen z vedlejší role se stala hlavní a naopak. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco „Zycie ….“ je o umírání „Suplement“ je o žití, o místě v životě. Jenže dilema hlavního hrdiny pochopit nedokážu ( a myslím si, že žádný ateista), ale ani JEMU vlastně moc nerozumím. „ Lékař musí být v každé chvíli připraven být přítomen úmrtí. Stejně jako kněz. A já to nedokážu snášet. Mě to strašně ničí“. Potom to jeho rozhodování opravdu nechápu. Samostatně film (podle mě) ocení nejspíš jen divák z bigotního Polska, ovšem jako doplněk k filmu „Zycie …..“ to není špatné. (11.11.2006)

Zjistila jsem, že je to teprve můj první viděný film od Krzysztofa Zanussiho a teď už můžu říct, zdaleka ne poslední. Ve snímku mne zaujal Zbigniew Zapasiewicz i proto bych chtěla shlédnout další režisérovy počiny s tímto hercem. Jinak menší problém pochopit jednání hlavního hrdiny může mít dost z nás - diváků ateistů. Osobně si myslím, že postava Filipa je natolik komplikovaná i bez víry, že bych pokračování happyendu v jeho případě neviděla tak růžově. (27.07.2011)

V mnoha ohledech typický Zanussi, který tentokrát několik svých filmů dokonce přímo cituje. Zase se tu objevují témata pro něj příznačná a v českých končinách nepříliš často vídaná - spor mezi cynismem a idealismem, dumání nad vírou, životem a smrtí. Nejvíce zde však do popředí vystupuje otázka hledání povolání. Student medicíny Filip váhá mezi klášterem a manželstvím, mezi kontemplací a aktivní službou. A snad právě pro mladé lidi, zejména pro ty věřící na prahu podobné životní volby, může tento snímek být nejpoutavější. Často až vzteklý Filipův boj o místo na světě zachycuje režisér velmi věrohodně. Ukazuje, jak těžké je přetavit mladické sny o něčem velkém do malých úkolů všedního dne. Ne každý v tom obstojí. Snímek je svým způsobem křesťanskou obdobou buddhistické Samsary (2001), jež vznikla o rok dřív. V lecčems mi také připomněl Janečkův skvělý dokoment "Ivetka a hora", kde téma cesty za povoláním a konkrétně volby mezi klášterem a manželstvím též hraje důležitou roli. Na Zanussiho počinu nicméně vidím dva šrámy - ten první je vadou na kráse i mnoha dalších jeho;dalších snímků. Příliš totiž spoléhá na mluvené slovo, málo na mimoverbální filmové prostředky - jeho postavy jsou vždycky upovídané a mají sklon vše přímo pojmenovat , takže divákovi zbyde jen malý prostor na přemýšlení; podobně i jeho scénáře bývají podřízeny více ideji než ději. Druhým negativem je závěrečných asi dvacet minut, které pro mě - v kontextu předchozího děje nepochopitelným způsobem - najednou relativizují váhu svátosti smíření a hlavně manželství. Jako by svátost byla jen čímsi navíc, jen nepotřebným bonusem k nalezenému povolání. Ve skutečnosti je jeho pečetí, stvrzením, čímsi co není radno bez dobrého důvodu odsouvat či zahazovat. Zanussi však ten dobrý důvod neukáže, neukáže vlastně žádný důvod... takže závěr působí paradoxně dogmaticky. Škoda. (04.01.2009)

Souzní s předsudkem, že filmy, které připomínají možnost vyjadřovat se prostřednictvím média o niterných záležitostech, přicházejí od severních sousedů. A jsou k věci. Polská kinematografie na rozdíl od té české nepřišla po změně poměrů v devadesátých letech o svá vývozní témata - vztah k duchovnosti a tázání se po východiscích existence. Alespoň někteří matadoři tak nadále činí bez nutkání omlouvat je jako archaické či passé. Zanussi a spol. (především věrohodně rozpolcený Paweł Okraska a Zanussiho kmenový Zbigniew Zapasiewicz coby stoický mentor) si za úspěch, s jakým podávají zápas hlavního hrdiny i divákům, kteří nemají ani zbla mystické zkušenosti, zaslouží obdiv od první scény, kdy nalomený a zbitý sám sebou opouští hlavní hrdina zdi kláštera. Jeho duchovní zápas kouzlem autenticity odbourává veškerou exotičnost, jíž by měl příběh na bezvěrce nejspíš působit a je prostě mementem skutečné existenciální volby. Zanussi ve svém pozdním sběru nemá takovou sílu jako v šedesátých letech a krátce po nich, ale snad zázrakem shůry nepřestává být relevantní. Ohavně tak působí jen povrcní detaily - třeba devadesátkově vyhlížející reálie nebo načrtnuté zvláštní představy o poměrech drogové scény, do níž třiašedesátiletý pán Zanussi už prostě moc nevidí. Kdyby nic jiného, pozoruhodný doklad prodloužené umělecké životnosti. (26.02.2016)