Dovidenia v pekle, priatelia

,,Život je obraz, sen a vzdech." Surrealistická alegorie, podobenství o době, které režisér, jenž o sobě vždy tvrdil, že chtěl být hlavně malířem, převedl do svých osobitých obrazů. Příjemně mne překvapilo, že i po dlouhých letech, kdy jsem film viděl, mě opět uchvátil. Snad jen kdysi jsem asi více vnímal politický podtext a kritiku komunismu, které se vinou celým filmem (bez ohledu na dotáčky) jak červená nit. Je jasné, že tvůrci v čele s Jakubiskem se nehodlali jen tak smířit s okupací Československa. Spíše překvapí, že se mohla většina filmu v té době ještě realizovat. Řada režisérů nové vlny (Chytilová, Němec, Juráček aj.) využívala množství symbolů, metafor, alegorií, podobenství z různých důvodů a Jakubisko mezi ně patřil rovněž. Navíc jeho výtvarné oko je znát na každém záběru. Protiklady života a smrti najdeme ve většině Jakubiskových filmů, zde ale jakoby dominovaly. Kromě kritiky totalitní společnosti se film opět zamýšlí nad úlohou člověka na tomto světě. Jestliže zabíjení domácího zvířectva (dnes by jej ochránci asi nevydýchali) vypadá jako bohapustý masakr, pak honička lidí v autech, kteří se střelbou navzájem zabíjejí, je koncipována jako groteska... Nad dotočeným koncem se asi většina dnešních mladých diváků uchechtne. Pokud by však zažili euforii roku 1989, pak by nejen pochopili, proč Jakubisko tuhle část přidal, ale současně by jim to příliš směšné nepřišlo. Třešničkou na velmi pestrém dortu obrazových orgií je nádherná nahá Olinka Bérová (Olga Schoberová). (22.04.2012)

Příliš akční a zmatený Jakubisko. Symbolika je pěkná ale dotáčky z 80. let patrně celý projekt poškodily. Škoda, že nelze porovnat s původní verzí. Filmu by slušelo se sem tam zastavit a předvést sice něco symbolického ale méně střeštěného. Olinka s doutníkem v hubě je úžasná, zvířat, zejména drůbeže příliš. (12.09.2012)

Z Jakubiskova Dovidenia v pekle, priatelia mám dost rozporuplné pocity. Je to jeho poslední film z 60. let, začal se natáčet roku 1968, kdy však nadlouho pominula „doba, kedy ešte bolo možné vymýšlať a nakrúcať príbehy“ a proto bohužel zůstal nedokončený a na plátna kin se dostal až v roce 1990. Film má dost špatný zvuk, postsynchron i obraz, ale to je třeba přičíst obtížným podmínkám, za kterých vznikal. Jakubisko se Sidonem tu bojují jak proti komunistické tak pseudokřesťanské ideologii, které budují archy směřující vstříc světlé budoucnosti. Místy je ale film až příliš proklamativní, zvlášť v závěru a v křečovitých symbolech hnutí hippies. Jinak se podobá dalším Jakubiskovým filmům s trojicí hlavních hrdinů, kteří se snaží žít v izolaci šťastně a po svém, jejich štěstí ale hraničí s předstíráním a jejich ráj na zemi zničí vnější zlé síly, před kterými se snažili utéct. (08.10.2008)

Filozofujúci Jakubisko o konci sveta a ďalších príjemných veciach pribalil do filmu slušnú dávku pekných žien, takže aj v slabších momentoch sa je na čo pozerať. Veselé, akoby divadelné scény, ukazujú nezvyčajné výjavy, taký náznak popravy dieťaťa sekerou k nim určite patrí. V chaotickom deji som sa veľmi nezorientoval, ale až tak mi to nevadilo. –––– Tak čo, videla si, ako sa robia deti? – Tvojim čuráčikom! –––– Nie prvý raz sme na svete, a nie naposledy. (11.12.2014)

Jakubisko se neošívá a neklade si zábrany ani normy. Nikdy. Prostě ukáže všechno, oni ať si to přeberou! Společně s výrazně katolickým scénáristou Karolom Sidonom si ještě jednou dělají, co je napadne, než definitivně spadne klec. Hodně toho načrtnou, bohužel to nestihli. Z torza původního filmu se vytvořil kompaktní celek až po dvaceti letech. Nová doba byla zblázněná a nadšená, bohužel pobláznila i tenhle film. Do původně konfliktního děje mezi vírou a pravdou napasovali autoři poplatné tlachání, které společně s o dvacet let staršími herci budí karikaturní dojem (ve scénách je rozdíl zcela patrný). Tipoval bych, že základní myšlenka zůstala, ale proč jí násilně dotáčet? Krásná Olga Schoberová i ostatní už jen trapně pajdají, o excelentně pitomém závěrečném songu ani nemluvě... (22.11.2009)