Axolotl Overkill

Podle knihy Axolotl Roadkill. Německá puberťačka a její pohrdání dospělými, sex, drogy a další věci oblíbené mezi německými puberťačkami. Scény, kde se nemluví a jen hraje hudba - ****. Scény, kde se mluví - *. Bohužel mluvících scén je tam mnohem víc a jsou nesnesitelné. Prostě něco jako film Mami! (01.07.2017)

Věděl jsem pouze, že režisérka je velmi mladá a že to bude o zlobivých německých holkách. Na plátně se to nakonec potvrdilo. Hlavní hrdince je šestnáct, dospělí jsou podle ní marní důchodci, nejraději vymetá večírky, poflakuje se, sexuálně experimentuje, realitu míchá se sny a halucinacemi. Je to své, divoké, pocitové, má to drive i několik sympatických momentů. Ale rovněž je to chaotické, s absencí gradace, souvislejšího děje i dílčích point. Výborný výběr hudby, výtečná práce s kamerou. Buď chytí, nebo otráví. (30.12.2017)

Film tak napěchovaný mladistvou energií, až rezignuje na cokoli jiného. Výsledkem je hyperafektovaný vír mládí s vším jeho vzdorem, namyšleností a egocentričností. Ostatně pávě sebestřednost představuje alfu a omegu "Axolotl Overkill", protože vyprávění nemá jinou logiku než, že se veškeré zdejší výjevy točí kolem hlavní hrdinky. Proto také film nikdy nepřichází s jakýmkoli ukotvujícím rámcem, který by konstatoval, jestli předkládané výjevy jsou realita, sny, fantazie či zbožná přání člověka dospívajícího v éře lifestylu a hypermediality. Na film i předlohu se nevyhnutelně lepí label kontroverze a provokace, který ale pouze konstatuje generační rozkol. Při tom život hlavní hrdinky, či jeho představa neilustruje apokalyptickou úroveň dnešní mládeže. Naopak ideálně ukazuje postoje a míru vztahu sebe vůči okolí, které jsou vlastní mládí v jakékoli době. Když "Axolotl Overkill" vztáhneme k současné dospívající generaci, tak lze vlastně říci, že pokud se takto vskutku vidí alespoň část mladé generace, je to pozitivní. Osvěžující je otevřený přístup k sexualitě bez tabu i démonizací a ignorace tradičních konceptů genderu a rodinného uspořádání. Hrdinka Mifti tak nevzdychá po nějakém klučinovi, ani neřeší dilema, jak si zařídit budoucnost, nýbrž si jen nezřízeně užívá, všeho, co jí svět či její představivost postaví do cesty. Pak je tu druhá strana mince, že je zpovykaná, rozmazlená, fraškovitá a díky zaopatřenosti zcela odtržená od sociálně existenčních ohledů života. Jenže to v základu je definicí jakékoli mladé generace. (14.07.2017)

Jako padesátník si už mohu dovolit luxus srovnání několika generací. Moji rodiče vyrůstali v divokých 60. letech a dokázali si pubertu a dospívání užít i ve skromných komunistických poměrech. Pravda, tvrdé drogy chyběly, ale neřestem holdovali i tak nezřízeně. Já se sestrou jsme dospívali v 80. a raných 90. letech a drželi jsme se už výrazně zpátky. Pro mé děti je i ta má příležitostná sklenička vína něčím dekadentním a moji rodiče by byli jejich přístupem k zdravému životnímu stylu šokováni. Mám pocit, že ze své generace výrazně nevyčnívají. Pravda, proti světu pořád chlastáme první ligu, ale už to vážně není, co to bývalo. Jedinci, kteří mají sebezničující období dospívání, tady byli, jsou a budou, ale neměl jsem ani v nejmenším pocit, že by z filmu vyplývalo něco jako generační výpověď nebo to něco říkalo o mladé německé generaci. Je to prostě o genetické výbavě a možná i zázemí jedné nevyrovnané holky. Ale na to, abych mohl něco dedukovat, byl snímek příliš fragmentovaný a nesourodý. Navíc mně byl s přibývajícími minutami stále více lhostejný. Už první scéna monologu řidičky v autě mě varovala, že film je na můj vkus až příliš pozérský. Snímku a jeho postavám buď věřím, nebo ne, a na to, abych se v něm orientoval, mi stačí prvních 10 minut. Tady se naladění na vlnu tvůrců nekonalo. Celkový dojem: 35 %. (10.06.2021)

Tuhle jsem byl s kamarádem na pivku a u vedlejšího stolu sedělo tohle: rosolovitý, upocený muž středního věku s fyzickou kondicí hrocha, a odérem čerstvě zatavené občanky zapáchající asi ženština, kterou podle všeho oblékala malířská paleta kibicovaná štětkou. Nebyli to otec a dcera, anebo o to horší, protože se u toho stolu nejdřív málem vojeli, pak sedli do hrochovy limuzíny a zmizeli. Pointa je v tom, že navzdory obalu to klidně můžou být ti nejvzdělanější a nejdobrosrdečnější knihy pod Sluncem, ale já po jejich etudě dostal leda tak chuť na další pivo a panáka. Bez sympatií to nejde, a to je případ i Axolotlu. (15.06.2017)