• Radek99
    **

    Velmi skličující film. Rok 1957 - Herecký výkvět českého národa maří svůj talent účinkováním v tupé politicko-vojenské agitce, jejímž režisérem je jeden z nejnadanějších českých režisérů vůbec, výjimečný tvůrce, jemuž šílená doba nedovolí točit politicky nezabarvené filmy a umělecky (i lidsky) ho znásilňuje. Stejně jako celou dříve zmiňovanou hereckou generaci. (Stejně jako celý národ.) Autorem a spoluscénáristou tohoto agitačního a hrubě schematického kusu je pak pozdější reformovaný komunista, ještě pozdější chartista, emigrant a velká osobnost české literatury, která ovšem v té době tvořila intelektuální předvoj lidu svou schopností obstát na poli budovatelské poezie a literatury. Naprosto tragická kombinace lidských osudů zapříčiněná naprosto tragickou dobou. Přesto se musí objektivně uznat, že Vojtěch Jasný dělal, co mohl, aby jeho film měl alespoň bazální uměleckou hodnotu. Tak třeba hraje originální symfonická hudba. Lokace vypadají také velmi autenticky. Kameraman se rovněž činí. Z toho nic, co dostal coby námět (a stranické zadání), vyždímal celovečerní film. Navíc s ideou - základní krédo filmu přece platí nejen pro lidově-demokratickou armádu: Strana se nemýlí, chyby dělají jen jednotlivci... On to byl ve své době zřejmě celkem odvážný film, z dnešního pohledu je to ale stále žalostně málo...(7.12.2013)

  • honz
    ****

    Film má jednoduchou zápletku: mladý poručík Zábrana jednoho večera potají opustí kasárna a navštíví svou těhotnou ženu v porodnici. Nestihne však noční vlak zpět, vrací se až druhý den, kdy o jeho útěku už ví major Cibulka (Václav Lohniský) a chce Zábranu poslat před soud. Plukovník Sova (Ladislav Pešek) má však k vzniklé situaci spíše lidský přístup, a tak nakonec je neoblíbený major Cibulka převelen do zásobování "ke konzervám"... Zářijové noci jsou natočeny již v době jistého uvolnění, než jaká byla za "Kultu osobnosti". V kritickém pohledu na armádu není snímek ničím výjimečný, jeho největší předností je skvělé herecké obsazení.(28.11.2011)

  • tomtomtoma
    ***

    Komunistický idealistický optimismus je prostředkem pro vyjádření naděje skalních příznivců komunistické strany. Po přiznání zločinů, po přiznání chyb a s vírou v lepší a lidskou budoucnost v rámci komunistického zřízení. Takové je Kohoutovo a Jasného filmové drama z vojenského prostředí. Pochopitelně, jakákoliv kritická poznámka vyvolává bouři nevole dotčených adresátů. Ovšem vyjadřovacím prostředkem filmového díla není kritika, ale odhodlanost postavit se čelem všem chybám, napravit je a zaostřit pohled také na obyčejného člověka a jeho potřeby. Je to nadšeně přijatá výzva a víra v dobré a spravedlivé základy vybudované komunistické společnosti. Varuje se před prázdnou a agresivní propagandou. Varuje se před neschopnými jedinci na čelních místech hierarchické struktury společnosti. Varuje se před záští, povýšeností, korupčnictvím a žárlivostí. Dožaduje se lidského přístupu k jedinci. Dožaduje se zdravého rozumu a citlivého vedení lidí a společnosti. Ve své podstatě nejde o problémy v československé armádě v socialistických časech, ale o nespravedlnostech systémů v řízení společností i celých států, když se zapomíná na lidskou stránku a slepě se vyžaduje absolutní poslušnost, bez možnosti doplňujících otázek. Je to sympatické a snad i odvážné. Ale stále jde o komunistický idealistický optimismus! Stále ten optimismus obsahuje jistá dogmata třídních předsudků. Hlavní postavou příběhu je velitel roty, poručík Zábrana (zajímavý Stanislav Remunda). On je zde názorným příkladem schopného člověka, který je nespravedlivě srážen ve svém úsilí od žárlivých, ambiciózních a neschopných kolegů a nadřízených. Ovšem podřízení a většina jeho kolegů svého schopného a lidského velícího milují a podporují. I když pod psychickým tlakem nespravedlnosti a strachu chybuje a přijme svůj zasloužený trest. Smutným hrdinou příběhu je Zábranův přímý nadřízený a nově povýšený major Cibulka (dobrý Václav Lohniský), který tvrdohlavě lpí na disciplíně a poslušnosti, bez připuštění nutnosti lidských potřeb. A dobře fungující kolektiv potřebuje citlivé vedení! Třetím důležitým zobrazeným typem člověka je plukovník Sova (sympatický Ladislav Pešek). Ten sice stojí za chybným krokem se jmenováním Cibulky, ale po zjištění skutečného stavu vše zachraňuje a provádí nápravu napáchaných škod a nespravedlností. Poslední důležitým typem člověka je Zábranův spolužák ze studií a poručík a politický osvětář Jirgala (zajímavý Zdeněk Řehoř), který slepou a neosobní víru musí konfrontovat se skutečností nesprávně nastaveného systému. Prohlédnout a poučit se musí! Z dalších rolí: zamilovaný poručík Fára (příjemný Jiří Vala), pokrytecký a úslužný poručík Škovránek (zajímavý Zdeněk Kutil), bodrý a veselý rotný Marčák (dobrý Vladimír Menšík), obezřetný podplukovník Čmelák (Josef Bláha), povýšený a líný zásobovací major Fialka (dobrý Jiří Sovák), opatrný četař Římsa (Jaroslav Mareš), upřímný vojín Husa (zajímavý Vlastimil Brodský), prostý vojín Karabinoš (Anton Gymerský), snaživý pucflek se špatným původem Tišťan (zajímavý Vladimír Brabec), zmatená Cibulkova manželka (Libuše Havelková), dychtivě nedočkavá Zábranova těhotná manželka (Marie Tomášová), či místní obletovaná prodejkyně hřebenů Veveřička (Luka Rubanovičová). Herecké výkony jsou výborné. Snaha je upřímná. Ale do pravé kritiky i do strhujícího díla stále něco potřebného schází.(29.10.2016)

  • Marthos
    ***

    Závan politického uvolnění po dlouhých a neprostupných letech stalinské diktatury vyprovokoval řadu příslušníků nastupující mladé a střední generace k prvním dotekům kritiky totalitárního systému (o rok později přichází do kin například Krškovo důlní drama Zde jsou lvi nebo Kadárova a Klosova sžíravá satira Tři přání); je nutné připomenout, že toto nadechnutí znamenalo nepochybně kvalitativní vzestup hrané produkce. Jakési mravní vykoupení, učiněné autorem námětu a spoluautorem scénáře Pavlem Kohoutem za předchozími léty nadšených svazáckých aktivit, je tnutím do živého. Otevřená demonstrace rozkladu armádního sektoru se poměrně průlomově vydává na tenký led, jaký představuje klíčový konflikt mezi jednotlivými příslušníky, zmítajících se mezi pravdou a povinností, závěrečný moment ovšem celek snižuje na úroveň psa, který sice štěká, ale nekouše. Na druhou stranu je film přínosný minimálně v poskytnutí příležitosti celé plejádě jmen tehdy nastupující herecké generace, doslova překypující hvězdnou velikostí každého z nich (Lohniský, Brodský, Remunda, Vala, Sovák, Bláha, Menšík, Řehoř, Tomášová). Nicméně pravá podstata věci zůstala kdesi v dáli a dnes je Jasného snímek cenný pouze v kontextu doby, která zatím s opatrnými nadějemi vzhlížela do budoucna.(7.11.2010)

  • slunicko2
    ***

    Jak to fungovalo v socialistické armádě aneb Pravda, nic než pravda. 1) Fantasijní pohádky socialistického realismu jsem před Listopadem nesledoval. Nebylo proč. Připadaly mi nudné, schematické, prostě hotovej Anderzén. Nové a novější zážitky se naskládaly na minulost a ta se stala jen jakousi matnou vzpomínkou s nejasnými konturami. A tak se stalo, že film, který bych tehdy vydržel sledovat jedině při politickém školení v polospacím režimu, mi najednou připadá docela zábavný. Tvůrci to určitě nezamýšleli, ale to víte, čas běží a věcem dává novou přidanou hodnotu. 2) A tak mi byrokraticky zkostnatělý poctivý major Cibulka (příjemný Václav Lohniský) i se svými apologety jakožto jediná brzda úspěšného budování a obrany socialistické vlasti nepřipadá k pláči, ani nechutný, alébrž lehce k smíchu a třeba postava ztělesněná Jiřím Sovákem už byla vysloveně komická. 3) Film totiž nedělali žádní amatéři. 32letý Vojtěch Jasný svou samostatnou prvotinu pojal, pravda, jinak, než Všechny dobré rodáky o 11 let později, ale že jsme v dobrých rukou, je patrné od samého začátku. Jak by taky ne, když scénář podle vlastní hry psal mj. i Pavel Kohout a herecké obsazení je seznam naší herecké elity budoucích třiceti let. 4) Navíc film byl relativně odvážný už v době svého vzniku, snad proto, že pojmenovával některé negativní tendence naší společnosti, aniž by ovšem směl poukázat na skutečné příčiny.(28.12.2010)

  • - Film byl po svém uvedení na banskobystrickém festivalu v roce 1959 podroben kritice a na několik let stažen z distribuce. Vytýkal se mu negativismus a "zkreslený pohled na socialistickou současnost". Stejně tak dopadly další filmy jako například Zde jsou lvi (1958) nebo Tři přání (1958). Zpět do kin byly zakázané filmy uváděny až s politickým uvolněním po roce 1962. (Stegman)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace