Zoufalství a naděje

“Slow burning psychological drama” v akademickom podaní veterána Schradera ktorý na staré kolená dokazuje že majstrom remesla vždy bol a stále je. Zo spisovateľského pohľadu je to metodicky napísaná dráma s presahom v ktorej logicky možno očakávať odtiene "Taxikára", ale takisto dokonalú hru s diváckym očakávaním a následnou katarziou. Ako režisér Paul exceluje a jeho pozornosť je upriamená prevažne na strohú formu, ktorá v prvom rade stojí a padá na nápaditej práci s kamerou a v druhom rade porušuje pravidlá pridaním prvku ala Tarkovsky a pocitového soundtracku. Samostatnú kapitolu potom tvorí Ethan Hawke a jeho minimalistické herectvo, ktoré presne vystihuje pojem vnútorný boj kde sa navzájom prebíja nádej so skepsou. “First Reformed” je neočakávane komplexným a precízne spracovaným dielom, ktoré obstojí jak v rámci spoločenskej kritiky, tak existenciálnych otázok. (06.05.2020)

(7/10). Miluju filmy od společnosti A24. Jsou nezávislé, pokaždé o něčem jiném, ale hlavně jsou brutálně originální. V tomhle tyto filmy nikdy nezklamou. Ani First Reformed tomu nebyl výjimkou. Byl sice na Vánoce až moc depresivní, ale to je moje chyba, že jsem se do něj pustil zrovna dneska. Film se mi moc líbil. Pomalé dialogy a záběry plné skrytých a originálních nápadů. Ethan Hawke v roli pastora předvedl úctyhodný výkon a nemluvě o jeho výrazu, který vás dokázal přikovat o obrazovce. Jediné nedostatky vidím v závěru. Myslím si, že diváci si po přistoupení na režisérovu hru, zasloužili mnohem víc a mě se zmocnil opravdový smutek po závěrečném střihu. Ale to byl možná účel. Vyvolat ještě větší pocit beznaděje. (22.12.2020)

Název filmu je vševypovídající. Zoufalství a naděje. S tím, že ta naděje je tady ještě k tomu hodně sporadická, až neexistující. Film se totiž dost nepřímo strefuje do církve a tu zde prezentuje depresivní kněz, kterého hraje Ethan Hawke. Tomu to i docela jde. Dokonce má film řadu zajímavých nápadů a výživnou atmosféru pro milovníky smutku…jenže to, co předvede na konci filmu, je prostě tak trošku ulítlý. (22.02.2019)

Působivý film, tak trošku něco jako kombinace Bressonova Deníku venkovského faráře (o němž mimo jiné Schrader napsal odbornou studii) a Scorseseho Taxikáře (k němuž pro změnu napsal rovnou scénář). Hodně zajímavě minimalisticky natočená meditace nad lidskými strachy, nejistotami, tápáním, ale i nadějí s velice silným poselstvím že v posledku je vždy důležitější láska ke konkrétním lidem (symbol naděje, který nás nutí žít), než radikální akt (sebe)destrukce, byť ve jménu jakkoliv ušlechtilých cílů (symbol beznaděje a skepse, který vede ke smrti). Není to lehce stravitelný zážitek, spíše hluboký duchovně-psychologický ponor do tenat otázek typu být či nebýt a jsem vážně rád, že ačkoliv Schrader toto dilema nezlehčuje, nakonec se miska vah převažuje k bytí - jakkoliv těžkému, krutému a nejistému - jako k tomu vyššímu dobru... (28.03.2019)

Boží mlčení a nářek světa jako bažina, kde člověk marně našlapuje dno. Schrader se na konci své kariéry vrací zpět ke kořenům. V "Zoufalství a naděje" rezonuje nejen koncept "Taxikáře", ale také autorův dlouholetý obdiv k Robertu Bressonovi. Jemu se přibližuje nejen v rovině morálních motivů, ale také strohým úsporným stylem, jenž dává plně vyznít napětí a dramatu v nitrech postav. Před více jak čtyřiceti roky šokoval "Taxikář" obrazem světa natolik zkaženého, že jako hrdina z něj může vzejít impulzivní maniak sám prohnilý zlobou a s pokřivenou morálkou. Ve svém posledním filmu ukazuje Schrader svět a existenci, které děsí nikoli na úrovni bezprostředního ohrožení, nýbrž tím, jakou úzkost a beznaděj v nás vyvolává, když ho přestaneme bezhlavě a egocentricky žít a zkusíme ho racionálně nahlédnout. Trudnomyslnost "Zoufalství a naděje" ještě stupňuje vnitřní bolest ústřední figury, a to nejen emocionální, ale i tělesná, přičemž právě tato bolest se stává katalyzátorem paradoxního procesu nalezení nové víry pro hrdinu, který oddal svůj život službě Bohu. Chvílemi by se mohlo zdát, že Schrader nabízí až příliš snadná východiska, ale je to stejné povrchní šálení jako v případě závěru "Taxikáře", kde také zdánlivě konejšivá normálnost pouze zastírá extrémnost a děsivost všeho předchozího. Tentokrát by se mohlo zdát, že se Schrader spokojí s další bressonovskou aluzí, jenže ta právě v kontextu děsivého světa musí být radši milosrdně utnutá do závěrečných titulků. Na rozdíl od problémů, které viděl Travis Bickle, ty současné totiž nezmizí stiskem spouště, ani políbením. (29.09.2020)