Oči bez tváře

Velice znepokojivý snímek, pro francouzskou produkci té doby netradiční, vyžaduje specifickou náladu pro zhlédnutí. Téměř dokumentární scéna, kde doktor Génessier popisuje rozklad tváře po nepovedené operaci, patří k nejsilnějším okamžikům filmu. Takových chvil je v Očích bez tváře ostatně více. Po druhé projekci mohu jedině doporučit. (19.04.2018)

Zvláštně ponurý snímek (byť se většina neodehrává za tmy, ba i pohřeb je sice na mlžném hřbitově, ale scéna je v mléčných, pro oči až nepříjemných tónech) má nakročeno do více žánrů - kriminální, mysteriozní, thriller, fantastický, gotický horror, drama... Oblíbená postava černých románů - šílený lékař - experimentuje na vlastní dceři. Zaběhnutí psi k děsivým (ovšem dnes už reálným) pokusům nestačí, a tak se začnou ztrácet světlovlasé modrooké dívky. Na svou dobu poměrně krvavá operace i naturalistické zobrazení útoku rozzuřených psů (zdá se, že dablér natáčení nepřežil...). Gotický hrad představuje temná vila s labyrintem podzemních chodeb, kde číhá smrt... Obeznámený divák si jistě vybaví wallaceovky, dr.Mabuse či německé expresionistické filmy z 20.let. Přes četné postupy strašidelného žánru skrývá v sobě film i velké osobní drama dívky, která ztratila tvář a která stále balancuje mezi přijetím otcových experimentů (co přinášejí oběti) a jejich odsouzením. Snímek postupně směřuje ke zkáze a cestě do zatracení.... (29.08.2013)

„Oči bez tváre” , ktorú zakrýva iba špeciálna maska na to určená, aby totiž nebolo vidieť ten mimoriadne zohyzdený obličaj, ktorý v podstate zapríčinila vážna, dopravná nehoda, akože "váženého dr. Génessiera" , čo takto zruinoval život nielen svojej dcére Christiane, ktorá dokonca ešte predstiera i svoju smrť, čím by sa snáď natrvalo zbavila svojho doživotného, fyzického (aj bezpochyby psychického) trápenia, a tak tým pádom môže zatiaľ jej otec úplne beztrestne vo veľkom experimentovať, ako taký zvrátení šialenci - Frankenstein s Mengeleom, ktorý sa predovšetkým preslávil svojimi »slávnymi pokusmi« na Židoch, že i Génessier je na tom takmer navlas rovnako, i keď si do výsledných štatistík nezapísal toľko « pokusných králikov » , ako toto, obzvlášť zhumpľované monštrum ! Jeho lekárske metódy v tomto prípade spočívajú práve v tom, že jednak jeho nemenej scestná asistentka Louise natlačí atraktívnym vysokoškoláčkam samé kaleráby do hlavy, trebárs, niečo v tom zmysle, zabezpečenia bývania, ktoré potom náš experimentátor následne i omámi, kedy mu už vôbec nikto nebráni v tom, aby praktizoval podomácku › transplantáciu tváre › , keď si myslí, že to je ich jediné správne východisko... ? Možno na istý čas tiež svitá i na lepšie časy po vydarenom pokuse, pričom onedlho sa o slovo prihlási aj Jacques Vernon, ďalší medikus, kolega Génessiera, ktorý nielenže kontaktuje inšpektora Parota, ale zároveň vzbudzuje ďalšie podozrenie ohľadom Christiane, ktorá mu síce neustále vyvoláva, no už sa neohlási, až predsa raz áno, čo je prvotný impulz zo strany Vernona i zákona, vymyslieť daný postup, ako zhatiť nekalé ambície poprekrúcaných jedincov, a tak ponúkajú istú variantu, návnadu, ktorou sa to ale samé stopercentne nevyrieši, to jest - nakoniec musí zakročiť nikto menší, než večne všetkému prizerajúci sa, kedy jestvuje potenciálna šanca, že tie psiská v klietkach zavreté, sa postarajú o už povedzme, dlho avizovanú satisfakciu... ? / Francúzsky režisér Georges Franju, nakrútil vskutku extrémne znepokojivý snímok s depresívnou atmosférou, a s brilantnou, čiernobielou kamerou Eugena Schüfftana. Z niektorých sekvencií sa normálne zdvíha žalúdok, a tak teda nič pre slabšie povahy ! Edith Scob v úlohe znetvoreného dievčaťa náramne presvedčivo exceluje, až z nej vychádza zvláštny, zimomriavkový pocit. Počin vrelo každému iba odporúčam, ale na vlastné riziko, nemusia ho totižto všetci tak dobre stráviť, ako sa môžu na začiatku mylne domnievať. (03.12.2020)

Primář soukromé lékařské kliniky Pierre Brasseur odebírá skalpelem obličeje mladých dívek a snaží se je připlácnout své dceři, oběti autonehody... Inu, mohl to být horror, není to horror a sám sobě škodí tím, že se tak místy přece jen prezentuje. Ze scény, kterou v náznaku zmiňuje EdaS, mi bylo věru nedobře, ale zejména proto, že ve filmu z roku 1960 jsem zkrátka nečekal něco tak explicitního. :) Zbytek filmu je spíš takové kriminální melodrama, kde k frankensteinovskému doktorovi, jeho oddané sekretářce i nešťastné dceři s maskou místo obličeje cítíme víceméně stejnou míru sympatií. Od scénáře detektivkářské dvojice Boileau a Narcejac bych možná čekal nějaké překvapivější rozuzlení (kdo viděl jejich Ďábelské ženy a Vertigo, ví, co mám na mysli), ale jinak je to velice solidní věc s krásnou hudbou a kvalitní herecké výkony jí efektivně retušují nejednu pihu na tváři. Moje titulky najdete zde 70% (27.12.2010)

Zážitek mi trochu pokazila podoba Pierra Brasseura s Darkem Vostřelem, čehož jsem se nebyl schopen zbavit a hrůzyplný dojem mi tak stále kazil refrén písně Kujme pikle, pikle kujme. Jinak ale velká spokojenost. Ke kvalitnímu hororovému zážitku jsem nikdy nepotřeboval hektolitry krve či přehršel mnohdy laciných lekaček, byť to první z estetického hlediska mnohdy kvituju. A pravda, zde ve filmu ze šedesátých let a navíc z jinak prudérní Francie! jsem se dočkal až magicky přitažlivé gore scény s operací tváře a jen za tu a zejména její voyersky tiché zpracování bych klidně vysázel pět hvězd. Zvláštní a ponurou atmosférou je však prodchnutý celý snímek a ani na okamžik nevyvolává pocit, že se vše v dobré obrátí. Rušivě na mě působila jen hudba jako vystřižená z projížďky strašidelným zámkem na pouti. Má tu sice své opodstatnění, šílený vědec a jeho znetvořená dcera by se v panoptiku hrůzy podobné atrakce neztratili, ale mně osobně do jinak tichého konceptu filmu vůbec nezapadala. Až v samotném a dokonale poeticky hororovému závěru, holubice, temný les a šílenství, zazněly tóny, které mne nakonec vedou až k absolutnímu hodnocení. Pět nádechů pod rouškou... (23.03.2021)