Já, truchlivý Bůh

Scénář: Milan Kundera, Antonín Kachlík .. Opravdu mne občas vráží do křesla kvalita českých filmů šedesátých let. Vypravěčská odvážnost, zábavný děj a černohumorné repliky. Zase absolutně neznámý film a paráda!! Já, lajk. (30.11.2010)

Jak dlouho se musí člověk šťourat v komunistickým Trezoru (ne v tomhle trezoru, Kájo..), aby jen zjistil, že ty nejlepší filmy nové éry 60.let, byly zamknuté v smradlavé kadiboudě. Truchlivý Bůh tuhle zlatou éru zakončuje, a tím nejlepším, co muže slabomyslná česká kinematografie nabídnout v té nejlidštější podobě, kterou muže sepsat jen sám život. Kundara byl prostě frája, a jeho nejlepší adaptace jeho povídky dopadla, no jak byste jinak uhádli, skvěle. Odpočívej Kunděro v pokoji, a blahobytu každého náročného diváka. Miloš Kopecký a Brno, tuhle kombinaci jsme nevěděli, že vůbec potřebujem.. #uhorkovásezóna🥒 (13.07.2023)

Ať už o tom tvůrci věděli nebo ne, tři roky po britském Alfiem, v němž exceloval Michael Caine, u nás vznikl dalo by se říct jeho ekvivalent. Oba snímky mají stejného "hrdinu", oba se zabývají stejným tématem, končí skoro stejně a oba využívají dost podobný "divadelní" způsob vyprávění - Michael Caine i Miloš Kopecký se prostě čas od času zastaví, otočí se na kameru a hovoří k divákům. A abych nezapomněl - oba dva filmy jsou skvělé. Já, truchlivý Bůh je ovšem vtipnější, a to kromě skvělého Kopeckého také zásluhou Pavla Landovského. "Co je tohle za šeredu? Jedeš pryč!" - "Ale Adolfku, dyť to bylo tak krásný, ne?" - "V životě jsem tě neviděl, sůvo, kdo tě sem podstrčil? Ve všem je bordel." (06.10.2011)

Kdo nečetl Kunderovy Směšné lásky, měl by tak dodatečně učinit. Královsky se pobaví u tématu erotického toužení na nejrozličnější způsoby. Povídka Já, truchlivý Bůh patří k těm nejpůsobivějším a nejvěrnějším přepisům Kunderových literárních textů. Tělesné touhy narážejí na překážky a jsou hlavním zdrojem veškerého dění. Seifert kdysi napsal: "....Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou. Ale ráj? Možná, že ráj není nic jiného, než úsměv, na který jsme dlouho čekali. A ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme zapomenout na to peklo." A trampoty na cestě za štěstím, byť převážně jenom tělesným, se sarkastickým vyústěním a zesměšněním bláhové snažení jsou trumfem, se kterým se výstižně vykresluje lidský život. Hlavní postavou příběhu je světák Adolf (vynikající Miloš Kopecký), nenapravitelný sukničkář. Cíle jsou jasně zřetelné a na dosah ruky, a přesto se občas s cynickým pohlavkováním otáčí proti svůdci a škodolibě ho smaží na oleji sebevědomí a neohroženosti. Zhrzení vyvolává touhu po odvetě. A následuje smršť sarkasmu v ničivé vichřice rozvrácení každé iluze, představy i životní jistoty. Osud je kurva, když podlehneme optickému klamu nesvobodné a nevyvážené vůli smyslnosti a rozkoše. Okouzlující postavou je řecký imigrant Apostol Certikidis (skvělý Pavel Landovský), dobromyslný prosťáček v opojení nových životních možností, vznešeného povznesení i utopený tragickým dopadem nerovného erotického jiskření. Hlavní ženskou postavou je mladá naivní pěvkyně Janicka Malátová (půvabná Hana Lelitová), rozpalující svůdcovu žádostivost až do nejzazších mezí, kdy zdravý rozum dostává abstraktní zabarvení absurdních pokusů o zdolání rafinovaně dráždivého vrcholu. Její pokřivený pohled na realitu je sladkým vítězstvím sebevědomého života v nové etapě beze smutku z minulosti. Výraznou postavou je rozvedená panička Štenclová (dobrá Jiřina Jirásková), neodbytná při vyžadování milostného pokračování. Z dalších rolí: chápavá ošetřující lékařka oftalmoložka (zajímavá Květoslava Houdlová), Janiny morálně znepokojení rodičové (příjemní Pavla Maršálková a Zdeněk Kryzánek), Apostolkova smrtelně podvedená manželka (zajímavá Jindra Reháková), nevšímavé a povýšené autority a modly operního světa dirigent Ořechovský-Burský (Otakar Chaloupka) a uznávaný zpěvák Lambrecht (Vlastimil Maršíček), či podobně povrchní Janiny kamarádky (Daniela Pokorná, Jana Karpašová a Ilona Jirotková). Výsledkem je sžíravě ironická satira společensko-erotického života, jednoho z nejmocnějších pudů lidského chování. Udržuje si elegantní odstup a s pompou rozpráví příběh života. A konečně vím, proč se Brno jmenuje Brno. (06.04.2017)

Obsahově věrné a režijně pečlivé zpracování stejnojmenné povídky z povídkové sbírky Milana Kundery Směšné lásky. Patří mezi tři nejvýraznější látky této knihy a na rozdíl od ostatních, více melancholických až tragických povídek v sobě má více dynamiky a komického potenciálu, který oba hlavní protagonisté, tedy Kopecký coby manipulátor a strůjce intriky a Landovský coby poslušný vykonavatel využívají naprosto dokonale. Pointa je sřízavě ironická a nebýt zubu času, bylo by to pět hvězdiček. Celkový dojem: 85 %. (07.08.2007)