Sama

Film o stáří. A pořádně naturalisticky, bez žádného ulehčování. Jako jo, dalo by se polemizovat, jestli "zápletka" byla podle reality, co jsem ale hledal, tak Luba Skořepová opravdu napsala v roce 2011 (v 88 letech!) divadelní hru, která se skutečně odehrála a opravdu v ní hrají jen dvě ženy, včetně ní samotné, což teda klobouk dolů. Ovšem to hlavní, co chtěl dokument říct, je to, že člověk by neměl na příbuzné ve stáří zapomínat a že to stáří rozhodně není příjemná záležitost, obzvlášť, když jste sami a svět na vás téměř zapomněl. Luba Skořepová chce i přes svůj věk pořád hrát, ale všechno je to v tomhle věku těžší a těžší. Hlavně ale ten film ukazuje realitu stárnutí, a to v každé scéně, v každém detailu (když třeba Luba Skořepová vezme mobil do ruky a drží ho obráceně, atd., těch scén je fakt mnoho) a i když se to celé odehrává jen v jednom bytě, i tak to ani na moment nenudí a má to neskutečnou sílu (a kdyby to celé skončilo nějakým záznamem z představení a pohledem na to, kolik diváků přišlo, tak by mě to asi emočně odrovnalo, ať by to skončilo jakkoli...). Možná jen té hudby mohlo být míň, ale jinak nemám nic, co bych vytýkal. Překvapivě dost silný dokument se sympatickou stopáží a asi je to i nejsilnější český dokument, jaký jsem kdy viděl. Btw, skvělej plakát. 5* (19.02.2020)

Dokument působí téměř tak, jakoby člověk v určitém věku ztratil vlastní osobnost. Zbyde pouze strach, křečovitost a jakási smutná agrese plynoucí z pocitu nepochopení. Emoce se vyjadřují hůř a stále více se zmenšuje škála na oné paletě emocí. O Lubě Skořepové se v dokumentu téměř nic nedozvíte, dozvíte se ovšem o tom, jak neobyčejně je lidský život pomíjivý, jak tísnivá je samota a pocit, že jsme světu ještě dlužni nějakého záslužného činu. Paní Skořepová měla v podstatě jedinečnou příležitost "něco" skutečně předat, bohužel viděla pouze směr, kterým byla učena od mládí. Nebyla schopná přijmout jinou skutečnost, než tu vlastní. V opačném případě by se byla schopná ohlédnout zpět nebo minimálně kolem sebe. (12.07.2022)

Luba Skořepová sice souhlasila s natočením dokumentu a snad i viděla produkt sestříhaný, nicméně se nemohu ubránit dojmu, že bylo zneužito její situace staré opuštěné herečky, která se zoufale snaží dál žít prací, že jsme se spolu s autorem dokumentu vloupali do její vnitřní i vnější nouze. Že se jaksi nepatří nakukovat jí do nemytých hrnců, nepořádku bytu, ťapkání v jedné ponožce. Být odhalena do vnitřní i vnější nahoty, abychom viděli, že stáří může být prožíváno jako smutné a lítostivé??? (12.01.2019)

Pro celkové vyznění dokumentu bych potřeboval nahlédnout tak trochu za kameru, respektive do mysli scénáristovi, a stejně tak paní Skořepové. Nejsem si totiž vůbec jistý, jak moc je film zinscenovaný nebo jestli je zcela syrový, spontánní, především ze strany hlavní protagonistky. Ať tak nebo tak, nepříliš veselá podivaná na to, jak někteří lidé odchází z našeho světa opuštění a osamělí. To je totiž něco, co se naší společnosti stále nedaří efektivně, zároveň ale také citlivě a důstojně řešit. A bohužel někdy mám i silně nepříjemný pocit, že se o to v podstatě ani nesnažíme. V tomto ohledu je nejdůležitější začít sám u sebe a svých blízkých. 70% (05.01.2019)

Zhruba hodinový monolog Luby Skořepové, dvaadevadesátileté herečky, která nedokáže být sama a vyhledává každou, byť sebemenší příležitost, jak znovu přesvědčit o svém talentu, o tom, že ještě má co nabídnout a čím překvapit. Filmová kamera se v tomto až neobvykle osobním, intimním pohledu stala svědkem zoufalého zápolení s časem, s neúprosným stářím. Ještě dlouho po skončení zůstává v paměti tísnivý pocit, že lidský život je tak neudržitelně křehký. (31.03.2020)