Alone
Obsahy(2)
Film o staré ženě, která zůstala na všechno sama, se odehrává pouze v jejím bytě. 92 letá herečka je jeho jedinou aktérkou. Zájem přátel, rodiny a divadel slábne a tak se rozhodne, že její poslední šancí vrátit se na jeviště, je zprodukovat si představení sama. Pomocí svého mobilního telefonu zařizuje pronájem sálu, shání režiséra a kolegyni, která by s ní ve hře vystupovala. Objektiv kamery se stává jediným svědkem leckdy zoufalé snahy přesvědčit svět, že za to ještě stojí. Během nelehkého procesu zkoušení ze svého bytu neustále volá o pomoc. Zamýšlí se nad touhou po uznání, smyslem života i nad blížící se smrtí. (Media Offline)
(více)Videa (1)
Recenze (21)
Film o stáří. A pořádně naturalisticky, bez žádného ulehčování. Jako jo, dalo by se polemizovat, jestli "zápletka" byla podle reality, co jsem ale hledal, tak Luba Skořepová opravdu napsala v roce 2011 (v 88 letech!) divadelní hru, která se skutečně odehrála a opravdu v ní hrají jen dvě ženy, včetně ní samotné, což teda klobouk dolů. Ovšem to hlavní, co chtěl dokument říct, je to, že člověk by neměl na příbuzné ve stáří zapomínat a že to stáří rozhodně není příjemná záležitost, obzvlášť, když jste sami a svět na vás téměř zapomněl. Luba Skořepová chce i přes svůj věk pořád hrát, ale všechno je to v tomhle věku těžší a těžší. Hlavně ale ten film ukazuje realitu stárnutí, a to v každé scéně, v každém detailu (když třeba Luba Skořepová vezme mobil do ruky a drží ho obráceně, atd., těch scén je fakt mnoho) a i když se to celé odehrává jen v jednom bytě, i tak to ani na moment nenudí a má to neskutečnou sílu (a kdyby to celé skončilo nějakým záznamem z představení a pohledem na to, kolik diváků přišlo, tak by mě to asi emočně odrovnalo, ať by to skončilo jakkoli...). Možná jen té hudby mohlo být míň, ale jinak nemám nic, co bych vytýkal. Překvapivě dost silný dokument se sympatickou stopáží a asi je to i nejsilnější český dokument, jaký jsem kdy viděl. Btw, skvělej plakát. 5* ()
V hlavě se mi mrcasí slova jako originální, smutné, úsměvné, trapné i potřebné. Žádný souvis to ale zatím nemá, na mě tenhle dokument zapůsobil jako nudle s mákem; vůbec netuším, co jsem to právě pozřel a jaký to pro mě má význam. Ani paní Skořepová mě nepřesvědčila o tom, že je život černobílý. Uvidíme, co budu říkat za 63 let. ()
Jak to mám ve zvyku, před filmem si nic nezjišťuji. Nic jsem předem nečetla a posadila se do sedadla s tím, že se dívám na dokument o Lubě Skořepové. Obsah mě poněkud zaskočil, chvíli trvalo, než jsem pochopila, že to byl záměr. Pro někoho to může být škojící, pro jiného hodně pravdivá výpověď o konci člověka, zde umocněná skutečností, že jde o známou herečku. Kdo chce zavírat oči, může odejít ze sálu nebo vypnout televizi. ()
Není to dokumentární portrét, lale „hraná“ role umělkyně. Monodrama. Osamělá herečka, kterou nikdo nepotřebuje. Ljuba tím chtěla upozornit na osamělost stáří. V telefonních hovorech střídá mazlivost, vemlouvavost, neodbytnost, citové vydírání „Máte nějaký nový texty?“. A kolegyni, se kterou zkouší, lichotí „Hezky to děláš“, načež si soukromě uleví: „Baba jedna! Je to mrcha, průměrná, já jsem lepší!“ Kameru si „v roli“ Skořepová pustila hodně blízko k tělu. Třebaže se situace zjevně aranžovaly, působí autenticky. Těká mezi nepořádkem své domácnosti, ztěžka kleká a vstává při vytírání podlahy, kuchtí na plynu podivné směsi a při mytí nádobí objeví, že na dně hrnce ještě něco zbylo – „Jéžiš, to je brouk“. Pro mě je snímek napínavý a archivní materiály zase novátorské. Jde z nich nostalgie mládí. ()
Zhruba hodinový monolog Luby Skořepové, dvaadevadesátileté herečky, která nedokáže být sama a vyhledává každou, byť sebemenší příležitost, jak znovu přesvědčit o svém talentu, o tom, že ještě má co nabídnout a čím překvapit. Filmová kamera se v tomto až neobvykle osobním, intimním pohledu stala svědkem zoufalého zápolení s časem, s neúprosným stářím. Ještě dlouho po skončení zůstává v paměti tísnivý pocit, že lidský život je tak neudržitelně křehký. ()
Reklama