Čtverec

Kto má rád interpretačne otvorené filmy, kde každý záber môže mať komplikovaný metaforický význam, alebo vôbec žiadny, ten si príde na svoje. Štvorec je tak akosi menej ucelenejší ako komorná hra so štyrmi postavami vo Vyššej moci, zato ide o úplne odlišný film, čo je myslím v prípade dvoch nasledujúcich filmov jedného výrazného autora minimálne chvályhodné. Ak položíme ľubovoľný predmet bez umeleckej hodnoty do vitríny v múzeu, stane sa umeleckým dielom? Ak prídeme s filmom na festival, stáva sa z neho umenie? Prvá otázka je z filmu, druhá napadla iba mňa. Povinnosť pre milovníkov konceptuálneho umenia. (07.10.2017)

Já zas tak blbá nejsem, ale prosím vás, vysvětlete mi to někdo. Já ráda vytvářím u filmů, které nejsou k pochopení, různé teorie, ale v tomhle případě si to snad ani nemůžu dovolit, protože nevím, co tím chtěl básník říct a nedovolím si tady hanit něco, co se mi z poloviny líbilo i nelíbilo, ale vlastně nevím, proč se mi to líbilo a proč se mi to nelíbilo. Protože na kterékoliv adjektivum pomyslíte, to a tisíce dalších, vystihují tento film. (21.05.2018)

Vzhledem k tomu, kolik film nasbíral procent, jsem pochopil, že zřejmě nepatřím do jeho cílové skupiny. Jsem totiž typický buran, který v hromadě stavebního materiálu nedokáže vidět uměleckou instalaci, ale rozhlíží se odkud přijede pan Lorenc. Moderní umění jde zcela mimo mě, takže mě sáhodlouhé debaty na toto téma uspávaly, situaci nepomáhaly ani záběry bez jakéhokoli děje (a že jich bylo), a aby toho nebylo málo, ani tady jsem se nevyhnul tzv. politické korektnosti. Hvězdička za kontroverzní klip, Olegova primáta a tvrdě pracujícího uklízeče. (23.06.2018)

Tenhle film je tak košatý, že jsem jej musela chvíli zpracovávat. Cristian je na první pohled úspěšný a uhlazený muž bez poskvrnky. Jako kurátor muzea se setkává s donátory z vyšší společnosti, kteří jsou ještě uhlazenější a zbaveni i těch nejmenších skvrnek. Jenže to vše je jen skořápka, pod kterou hnízdí pokrytci nejhrubšího zrna. Cristian je vystavován různým situacím a pomalu odhaluje svoji tvář. Jenže je to jen jeho tvář? Neodvracíme spolu s Cristianem příliš často oči od věcí, které nejsou pěkné? Je snazší zavřít oči, než pomoci druhému. Östlund svému divákovi nic nedaruje, pomocí úžasné kamery před něj hází indicie a nutí ho zamyslet se nad stavem současného světa, potažmo i sebe sama. Geniální hudba zvedá káravě ukazováček a posměšně vrací modernímu Evropanovi jeho prázdné žvásty o návratu ke křesťanským hodnotám. Po skončení filmu si můžeme položit otázku, kam až se posunul náš osobní práh (ne)citlivosti k ostatním. Mimochodem, šli byste na výstavě (ne)Důvěřuji lidem vlevo, nebo vpravo? Já vlastně ani nevím. (05.07.2022)

Vo filme absentuje ucelený príbeh, dej sa rozpadá na niekoľko dôsledne uzavretých scén, ktoré dokopy tvoria naoko nekoherentný celok. Toto je filmu aj najčastejšie vytýkané, ale pre mňa je tam jedna spoločná téma, ktorá sa tiahne celým filmom a zjednocuje ho a to je téma ľudských inštinktov. Ostlund tu nadväzuje na svoj predošlí film Vyššia moc, kde tému inštinktov otvoril v úvodnej scéne s lavínou a záverečnej scéne s autobusom, ale tu ju demonštruje už v každej jednej scéne, ktorá by sama o sebe fungovala aj ako krátky film. Ostlund považuje za inštinkt aj základné atribúty ľudskosti ako súcit alebo zmysel pre rodinu, ktoré „hrdinovia“ vo filme nahradili egoizmom, hedonizmom a karierizmom. Dokonca ešte aj situácia na začiatku filmu, kedy hlavný hrdina dostane náhodou šancu pomôcť mladej žene, ktorá uteká pred násilníckym mužom, sa neskôr ukáže ako zinscenovaná, opili ho vlastným pocitom hrdinstva a urobili z neho hlupáka. (26.01.2018)