Bohémský život

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla. (09.08.2011)

Že Malevičův "Černý čtverec na bílém pozadí" zasadil smrtící ránu malířství jako takovému? A že to malíř Rodolfo přiznává? A že i tak stále pokračuje v malování? Tomu se zase říká láska k tvorbě jako takové, láska, jež mají všichni hlavní hrdinové více než dost, neznamená to však, že již nezbylo místo pro lásku lidskou. Z života v bezčasovosti je dokáže vytrhnout jen, když se ozve okolní svět, a to v podobě peněz, z nichž (naneštěstí) musí čerpat existenční prostředky i umělci. Vtipné, melancholické a v závěru i sladkohořké nahlédnutí do života tří mužů, jež mohli žít před 150 lety i včera. (16.04.2012)

Na to, jak dlouho a hodně jsem se na Kaurismakiho Bohémský život těšil, jsem byl trochu zklamaný. Chybělo mi o něco víc humoru a o něco víc Jeana-Pierra Léauda. Matti Pelonpää jako horkokrevný albánský malíř samozřejmě nemá chybu stejně jako několik dalších dokonalých momentů – hrob Henryho Murgera, „nádraží“, závěrečný záběr nebo krátký záběr trojice bohémů v jejich autíčku se stírajícími stěrači. (13.04.2009)

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... (01.05.2017)

Film me bavil, postavy malire, spisovatele a skladatele mi byly sympaticke. Alespon pres obrazovku jsem s nimi vypil lahev Chardonnay a tak trochu jim zavidel onen bohemsky zivot, sice bez staleho prijmu, ale s "bezstarostnou" mysli a otevrenou dusi. Pariz, ac si ji ve filmu zase tolik neuzijeme je tou nejlepsi volbou pro bohemy a je jen dobre, ze Kaurismaki nakonec film netocil v Helsinkach a herce nechal mluvit francouzsky, finsti herci Pellonpaa a Vaananen byli vyborni. Libila se mi i stylizace a predevsim dialogy, k plnemu hodnoceni mi chybi nejaka vyraznejsi zapletka ci pribeh. I tak prevlada vyrazna spokojenost. (22.02.2015)