Bohémský život

Bláznivá (tragi)komedie z druhého břehu. Série dokonalých scén, cynismu, beze zbytku využitý potenciál černobílého obrazu, hravá poezie, cudná romantika. Hluboké gentlemanství nýmandů, o němž bychom v realitě vážně pochybovali, působí zcela přirozeně. A tak dále, a tak podobně, Kaurismäki na to prostě má. (30.10.2012)

Film je podle mě tak čtyřhvězdičkovej, ovšem humor a herci pěti, tedy dávám pět. Nejen téma má co do činění s bohémy, bohémové jsou i ve formě, i v tom humoru. Je to něco mezi absurditou na hraně dadaismu, stylizací a pokusem o vytvoření autentické atmosféry života a myšlení určité skupiny lidí (obecně bohémů). Zároveň je to velmi kinematografické, poetické a nenucené, překvapivé, neokoukané a hravé. Chci to vidět znovu. (05.08.2012)

Nešťastná parta bohémů se snaží za každou cenu žít po svém. Jenže jak jim naruší jejich běžné počínání žena, která navíc brzy onemocní, jako by tihle pánové začali postupně dospívat. Dojde jim, že ač se můžou sebevíc přetvařovat, peníze jsou holt potřeba (a dá se za ně koupit i zdraví). Kaurismäkiho černý humor nemusí být každému blízký a černobílé zpracování působí v dnešní době netradičně a některé diváky může uspávat, Bohémský život ale pořád patří k tomu nejlepšímu z režisérovy tvorby. (30.05.2012)

Film sám o sobě je docela pěkný. Co mě zklamává, je srovnání s knížkou. Předloha je prostoupená skutečnou, nespoutanou bohémskou srandou, zatímco tato dramatizace si tuto kvalitu uchovává jen v několika prvních desítkách minut. Pak všechno sklouzává do až plačtivého melodrama, což Henri Murger rozhodně neměl v úmyslu. (31.03.2018)

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)