A Streetcar Named Desire
Električka zvaná Túžba
A Streetcar Named Desire
Režie:
Elia KazanKamera:
Harry Stradling Sr.Hudba:
Alex NorthHrají:
Vivien Leigh, Marlon Brando, Kim Hunter, Karl Malden, Rudy Bond, Nick Dennis, Peg Hillias, Wright King, Richard Garrick, Ann Dere, Edna Thomas, Mickey Kuhn (více)Obsahy(1)
Krutý střet touhy a reality. Strhující drama vášní a tužeb, které se dotýká i těch nejskrytějších oblastí lidských duší... Děj se odehrává v jižanském New Orleansu, kam přijíždí stárnoucí kráska Blanche DuBois navštívit svou mladší sestru Stellu, která se provdala za výbušného a agresivního Stanleyho. Společně musí dočasně vydržet pod jednou střechou, což značí neustálé problémy. Přecitlivělá a domýšlivá Blanche dokáže Stanleyho svou přítomností vyprovokovat k nepříčetné zuřivosti. Ten ji navíc podezřívá, že jeho manželku připravila o dědictví, proto na vlastní pěst pátrá po pravdě o její minulosti. Stísněné prostory rozpáleného bytu představují bojiště dvou rozdílných povah a osobností. Labilní Blanche propadá vlastním sebeklamům a začíná se ztrácet ve svých představách a halucinacích. Bezvýchodná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se v rozpáleném bytě ocitnou o samotě... Slavný filmař Elia Kazan (1909–2003) byl jednou z nejvýraznějších postav americké kultury 20. století. V Hollywoodu se etabloval jako filmový režisér a scenárista, ještě předtím se ale proslavil jako broadwayský režisér. Na počátku 40. let představoval výraznou divadelní osobnost, která se orientuje na inscenace těch nejvýraznějších současných amerických dramatiků. Elia Kazan uvedl na broadwayská jeviště vrcholná díla Arthura Millera, Tennessee Williamse nebo Williama Ingeho. Americký dramatik Tennessee Williams patřil k jeho nejbližším a nejvěrnějším přátelům, jedním z vrcholu jejich spolupráce se stala divadelní hra Tramvaj do stanice Touha. Ta byla uvedena v roce 1947, následně získala Pulitzerovu cenu a dodnes představuje vrcholné dílo moderního amerického psychologického dramatu. Námět Tramvaje do stanice Touha představoval pro hollywoodské producenty velké lákadlo, proto už o čtyři roky později vznikla stejnojmenná filmová adaptace. Elia Kazan se ujal filmové režie, zatímco Tennessee Williams spolupracoval na psaní scénáře. Na filmovém plátně zde na sebe poprvé výrazně upozornil Marlon Brando, jenž si roli hrubého a horkokrevného Stanleyho Kowalského zahrál už předtím na Broadwayi. Jeho dámský protiklad v podobě labilní hrdinky Blanche ztvárnila britská herečka Vivien Leighová. Ta si předtím stejnou roli vyzkoušela pro změnu v londýnské divadelní adaptaci, kterou režíroval její slavný manžel Laurence Olivier. Síla výsledného díla spočívá především v hereckých výkonech hlavních protagonistů. Snímek byl ostatně jako první nominován na Oscara ve všech čtyřech hereckých kategoriích, jako jediný nebyl paradoxně vyznamenán Marlon Brando. Živočišný a prchlivý Stanley ale dodnes představuje jednu z nejvýraznějších postav světové kinematografie. (Česká televize)
(více)Recenze (196)
Vynikajici herecke vykony cele trojice protagonistu v dramatu, kde starsi ze sester Blanche prijizdi navstivit mladsi Stellu a jejiho muze Stanleyho (jedna z prvnich prilezitosti pro charismatickeho Marlon Brando). Okamzite po prijezdu se strhne kolotoc nekonecnych rozmisek tykajicich se prevazne prosteho zevnejsku a chovani Stanleyho ci akceptace Stelly horsich podminek nez na jake byly obe dve zvykle, kdyz byly male. Na druhou stranu Stanley vidi v Blanche prolhanou damicku, ktera rada vsechny taha za nos. Kdyby dej byl primocarejsi, nevenoval se presprilis manio-depresivnimu blouzneni Blanche a nepusobil divadelne kvuli neustalemu setrvavani v utrobach bytu, sel bych z hodnocenim daleko vyse. Stari filmu rozhodne neskodi. Divadelni verzi bych videl strasne rad, uz kvuli scenaristovi (Tennessee Williams). 60% ()
"You wanna have a little roughhouse, huh? Alright, let's have a little roughhouse.." ()
Musim asi osobne priznat ze filmove adaptacie divadelnych hier mi len malokedy sadnu. V tomto filme som si nevypracoval ziadnu emociu (negativnu alebo pozitivnu) k ziadnemu z hercov a aj preto mi tato studia vztahov nic nehovorila. Aj na svoju dobu priemerny film. 6/10 ()
Brando v roli neurvalce a vzteklouna. Jeho našlapaná figura v nátělníčku se musí ocenit :-)) ()
Excelentní výkon Vivien Leigh alias Blanche Dubois. Doslova čišela éteričnem, kráska s duší zvířete, a nebo naopak skořápka s jemným nitrem. Na rozdíl od většiny mně osobně však nepřesvědčil "Polak" Marlon Brando, naopak, ten jediný mi ve filmu poněkud překážel. Jeho postava mi připadala nesourodá, obzvlášť ono závěrečné "napadení" mi vzhledem k jeho předcházejícímu chování vůbec nedávalo smysl a přisuzuji to právě nedostatečnému hereckému podtržení než předloze samotné. ()
Klasika konverzačního dramatu stojící na výborných hereckých výkonech i scénáři. Nicméně hodně divadelní kousek... 80 % ()
Zpracování a herecké výkony (hlavně Branda) patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím viděl. ()
Byť jen v náznacích a opatrně, i přesto se Kazanovi povedlo tenhle Williamsův klenot přenést na stříbrné plátno v podobě, z které mrazí. Marlon Brando a Vivien Leigh jako kdyby rozehráli šílenou partií šachů, která nemohla skončit jinak, než zle. Posledních dvacet minut pak graduje až do závratných výšin. ()
Příliš těžko stravitelná dramatičnost Blanche; nebo spíš Vivien Leigh celkově. Na druhou stranu její stará škola oproti Brandovu method acting poskytují dobré podklady pro srovnávací studii. ()
[4,5*] "It looks like my trunk has exploded." "Me and Stella was helping you unpack." Mimoriadne silná psychologická dráma založená na divadelnej hre, čo je tentokrát veľké pozitívum, keďže ide o skvelú hru Tennessee Williamsa (Cat on a Hot Tin Roof (1958)). Takmer celá sa odohráva v stiesnených priestoroch jedného ošarpaného domu, v podstate v strašnej diere, ale v diere štýlovej, nesmierne atmosférickej a nádherne nasvietenej. Marlon Brando opäť raz mumle, akoby mal rečovú vadu (to inak rozprávať nevedel?), ale jeho postava živočíšneho hoväda Stanleyho je skvelá ("I'm born and raised in the greatest country on this earth and I'm proud of it. And don't you ever call me a Pollack.") a konečne mám pocit, že aj skvele hraje a nie iba pózuje (považujem ho inak za dosť preceňovaného herca). Podľa mňa ide jednoznačne o jeho najlepší výkon a aj o najvhodnejšiu rolu a ak mal niekde dostať Oscara, tak určite tu a nie za film On the Waterfront (1954). Skvelý herecký výkon podáva aj Vivien Leigh (zaslúžený Oscar), jej teatrálne herectvo sa perfektne hodí k role Blanche ("What kind of a queen do you think you are?") a skvele sa dopĺňa, či skôr kontrastuje so živelným herectvom Marlona Branda. Čo sa týka tých ďalších hereckých Oscarov, Karl Malden podal celkom slušný výkon, na druhej strane ale iba obstojná Kim Hunter sa zrejme zviezla popri svojej filmovej sestre. Film vyniká v mnohých ohľadoch. Má výbornú, džezovo ladenú hudbu (prvá filmová hudba Alexa Northa), ktorá sa spolupodieľa na vytváraní znepokojivého napätia, má perfektné postavy, ktoré nie sú čiernobiele, ale skutočné, ako zo života a dokáže pracovať s emóciami obnaženými až na dreň. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. "What you are talking about is desire, just brutal desire. The name of that rattletrap streetcar that bangs through the Quarter. Up one old, narrow street and down another." ()
Citliví ľudia akoby nepatrili do tohoto sveta a tak si nasadzujú masky. Niekto masku hrubého, vulgárneho násilníka a niekto masku dôležitej, bohatej, milovníkmi obletovanej intelektuálky. Čo sa stane, keď sa takýto ľudia stretnú, ľudia, ktorí klamú okolie a hlavne seba? Tragédia, ako ich osudy samotné. Film (podľa mňa divadelná hra) je pozoruhodný kamerou, ťažiacou z až umeleckej hry svetla a tieňa, hereckými výkonmi, kde s Marlonom, ktorého prejav a sebadôvera sa dali krájať, držala krok Vivien,bravúrne strácajúca zdravý rozum. Moje prvé stretnutie s režisérom. Teším sa na ďaľšie. ()
Možná je původní hra (kdybych ji tak viděl nebo četl) Tennesseeho Williamse lepší. Možná dokonce o dost. Úplně to asi neposoudíme, protože filmová verze pracuje s de facto divadelními prostředky: to znamená, omezené kulisy a scény, styl "all-in-one-room" až trošku do uměla a spousta věcí, které dnešnímu divákovi mohou přijít podezřelé. Na straně druhé fantastické herecké výkony v čele s Vivien Leigh. "Úmyslná krutost je neodpustitelná a je to něco, čím jsem nikdy, nikdy nebyla vinna". ()
Klasika s M. Brandem a V. Leighovou; film, ze kterého ani po tolika letech nevyčpělo napětí mezi dvěma lidmi stojících na jiných březích, jejichž povahy nelze smíchat. Jeden impulzivní a přímočarý, druhý neexplicitní a mimo realitu. Mezi oběma protipóly stojí Stella Kowalski, postava, která se na první pohled může pozdávat nepříliš důležitá, ale opak je pravdou - je to totiž jediný spojovník bez něhož by nebylo možné Blanche a Stanleyho seznámit, ba dokonce ponechat v komunikaci. Leighová jakožto ikona stříbrného plátna 'musela' trochu ustoupit "do pozadí", jelikož Brando skoro jako splašený vlak vtrhl na plátno a ukradl si celý snímek, téměř. Film není sladkobolná romantika, zde se řeší vážnější témata. I když jedna scénka mě donutila bouchnout smíchy: kdy Stanley, Blanche a Stella večeří a Stanley velmi názorně předvede, jak on uklízí ze stolu... "Moje místo je uklizené.. mám také uklidit vaše místa?" Plus ten jeho přednes mě absolutně odboural. ()
Celou dobu jsem fandil Stanleymu, s takovou ženskou bych doma nechtěl mít ani den, měl ji vyhodit předníma dveřmi v okamžiku co přišla. ()
Za tohle měl Brando dostat Oscara. ()
Kdybych měla celý film shrnout do jednoho slova, tak to bude nadčasovost. Děj, který i po padesáti letech působí aktuálně, skvělé herecké výkony...hlavně Stanley Marlona Branda a hlavně emocionálně silné drama. ()
Je zajímavé, že Marlon Brando, který tento snímek neuvěřitelně táhne, jako jediný z herců neobdržel Oscara. Možná na to ještě tehdy nebyli připravení a akademici a všichni dávali přednost hysterickému typu herectví, které předvádí Vivien Leigh, ale já jsem rád, že dnes již tomu tak není a kdo by něco takového dnes zkoušel, tak se mu všichni vysmějí. ()
Kdybych nad tím moc nepřemýšlel, tvrdil bych, že mám rád filmy, které se noří do psychologie svých postav. Tento film podle divadelní hry tak činí, ale příliš mu to kvalitativně nepomáhá. Celé se to točí kolem velmi otravné postavy, Blanche, která se přisere do malého bytu ke své sestře, která ji trpí, protože ji lituje, ale její hrubý manžel s ní moc ohledů nemá. Snad by šlo říct, že on je "záporák" tohoto příběhu, ale právě on byl jedinou postavou, s níž jsem soucítil a přál jsem si, aby jí shodil ze shodů a byl konečně klid. Pro mě je zápornou postavou právě slabošská Blanche, kterou užírá vina, v důsledku čehož přišla i o práci, což zatajila sestře, k níž se přistěhovala a kde začala být přirozeně na obtíž. Po celé měsíce si nenašla práci, lhala, hrála si na něco, co není a neaspirovala na to, to změnit. Následně se situace mezi ní a jejím švagrem vyhrotila natolik, že přepla a v závěru jí odváží do nemocnice. Film je sice skvěle natočen a dobře sděluje, co se může s lidskou psychikou stát, ale problém je v tom, že o 72 let později to pro mladého diváka už žádnou výpovědní hodnotu nemá. To by však tolik nevadilo, kdyby film aspoň bavil - on je však otravný. Je těžké vytyčit si takovou postavu a takovou zápletku a současně diváka přimět, aby ji měl rád, aby jí přál něco lepšího a byl do dění zainteresovaný. Divák sice pochopí, proč je protagonistka taková, jaká je, ale mou lítost ani zájem si to nezískalo - protagonistka totiž stále zůstávala stejně pojašená. ___Nedávno jsem viděl Beau is Afraid, což je rovněž film o psychicky narušené postavě (ale navzdory tomu je to film mimořádně zábavný), která se není schopna dát do kupy. Film mě však dokázal přimět s protagonistou sympatizovat a přát mu, aby se ze svého traumatu vysekal. Snad proto, že divák je tímto protagonistou není pouze frustrován, tak je jím i baven navzdory tomu, že je takový pasivní a prožívá natolik absurdní hrůzny v takové kadenci, že po 2 hodinách mu divák i přeje něco lepšího. Protagonistka Streetcar Named Desire, Blanchet, je však celou dobu jen obtížná kráva a to, že jsem zjistil důvod, proč tomu tak je, na mém pocitu z ní nic nezměnilo. Takhle lehké to spisovatel s divákem mého typu mít nebude. Jediný moment, kdy jsem se u film bavil, byly asi 3 minuty před samotným závěrem, kde Brandův švagr vypění, nastaví té postavě zrcadlo, vysměje se jí a je obecně hrubý. Vím, že je to taky hajzl bez pochopení, ale po 110 minutách otravy byl bylo toto špetkou satisfakce. Výsledkem je však poměrně utahaný, nepříliš zajímavý, avšak dobře natočený i zahraný film, který už nechci nikdy vidět. ___Dva dny nazpět jsem viděl jinou filmovou adaptaci Williamsovy divadelní hry, Kočka na rozpálené plechové střeše, což je rovněž psychologická látka o dysfunkčních rodinných vztazích, která na mě však fungovala skvěle. Doporučuji spíš to. ()