Červená

Dokument je zajímavý osobností pěvkyně. Působí neobyčejně vitálně, mladistvě. Neztratila schopnost mluvit spisovnou prvorepublikovou češtinou. Scéna kdy řídí výstavbu vlastní hrobky hraničí s černým humorem. Červená působí stále ukázněná, rezervovaně, se zářivým úsměvem pořád jakoby v roli. Z jejího vyprávění sestavuje celé rodinné album se slavnými jmény. Třeba otec, který zemřel v roce 1962 založil proslulý pražský kabaret Červená sedma. Vnější podoba filmového medailonku není moc vzrušující. Červená se probírá svými relikviemi a fotografiemi nebo kráčí po místech své profesní dráhy od Národního divadla přes berlínskou operu po San Francisco. Podstatné ale je, co Červená vypráví. Třeba jak oba rodiče prošli nacistickými koncentráky. V jejím rodném velkém bytě se nyní archivují spisy Státní bezpečnosti.Díky profesi Červené může dokument čerpat z poměrně bohatých dobových materiálů. Jen dvakrát se ozve osobnější tón: když Červená zmíní emigraci prvního manžela, kterého pak už neviděla, a svou druhou, třicet let trvající lásku, omezenou však po vzájemné dohodě na každodenní telefonáty. (23.05.2020)

Asi jsem jeden z mála, ale Soňu Červenou jsem neznal. Proto jsem k dokumentu Olgy Sommerové přistupoval emočně nezainteresovaně a čekal jsem, jestli mi dokument dokáže něco dát jako divákovi neznalého tématu. Struktura vyprávění je klasická: Portrétovaná osoba vypráví chronologicky svůj život, vyjma mluvící hlavy vidíme archivní materiály a doprovázíme protagonistku na místa, která jsou pro její život nějakým způsobem zásadní. Bohužel, v určitých momentech jsem měl pocit, že nekoukám na dokument o Soně Červené, ale že si Sommerová skrze hlavní postavu vypráví něco trochu jiného (viz část týkající se Milady Horákové). Můj obdiv tak patří Soně Červené, samotnému dokumentu už tolik ne. 6/10 (13.09.2017)

Soňa Červená je ohromující a její život si zaslouží pozornost, o tom nemám pochyb. Nicméně a bohužel se mi vkrádají pochyby o dokumentu samotném. Paní Sommerová začíná vykrádat sama sebe. Dokument je nástavbou dokumentu Moje 20. století a zase tolik nového nepřináší. Nepřináší nový pohled na Červenou a jen doplňuje drobné mezery či časové etapy v jejím životě. Neviděl-li někdo Moje 20. století, nejspíš si dokument užije, v opačném případě je člověku spíše líto, že dokumentaristka prostě recykluje již hotový materiál a nabývá pocitu, že Červená, přes svůj pestrý devět dekád trvající život, vlastně již nemá co dalšího říct. (13.09.2017)

Výborný dokument o neuvěřitelné osobnosti paní Soně Červené. Je bohužel pravdou, že osobnosti, které něco uměly, minulý režim hodně silně potlačoval, takže se dost často o jeich úspěších dozvídáme až s notným zpožděním (a o některých ještě stále nevíme ...) Herečka, ale hlavně světově proslulá operní zpěvačka patří mezi ně. Ve svém věku je stále neuvěřitelně vitální a krásná žena a v působivém dokumentu jsme se dozvěděli hodně zajímavého z jejího bohatého života. Dřívější informace z minulých kratších dokumentárních profilů nebyly zdaleka tak působivé jako tato "její osobní zpověď". Docela rád bych v dokumentu uvítal i více informací o jejím otci, ale je pravda, že pak už by byla délka dokumentu pro někoho možná nadměrná a dokument se přece jmenuje "Červená" a ne "Červení". Cesty osudu jsou opravdu někdy spletité a křivolaké, pokud by na berlínském přechodu tehdy sloužil "starší a tvrdší" pohraničník, tak by se (bohužel) kariéra této osobnosti asi vyvíjela poněkud jinak. Ta věta Jiřího Voskovce "Happy bych byl, ale šťastnej to teda nejsem" je opravdu velice výstižná. (04.10.2017)

1)"Nic v životě neošvindlujete, ani lásku ani kumšt." 2)"Propadat své vlastní dokonalosti je opravdu, to je hloupé, to nesmíte. Aspoň já jsem vždycky o sobě pochybovala a ty pochyby mě vynesly ještě výš. 3)" Nejdůležitější je to, co dáváte vy, ne to, co přijímáte. Co já dám obecenstvu a co já dám té roli. Jak se na ni připravím, ta pokora a ta disciplína. To hraje velkou roli v životě slávy." (28.09.2018)