Soumrak

László Nemes si niečo vypožičal od Istvána Szabóa a pridal niečo svoje. No a to svoje sa chvíľami ukazuje tak trochu ako maniérizmus, to neustále pobehovanie s ručnou kamerou za ramenom hlavnej postavy občas už lezie na nervy. Pomerne originálny príbeh je ale navyše prerozprávaný taktiež pomerne originálne, čo-to si divák musí domyslieť, i keď to nebude asi ten najťažší filmový oriešok, aký ste kedy riešili. Ale mnohí môžu zostať na konci, respektíve pri poslednom zábere, mierne rozčarovaní, čo dokazuje aj tunajšie rozmanité hodnotenie. Výprava je skvelá, herci perfektne obsadení a ani pri veľkej stopáži nehrozí nuda, Iriszino súkromné vyšetrovanie je totiž stále dostatočne napínavé. Ale určite nejde o film pre každého, ani pre každého pravidelného návštevníka filmových festivalov. (11.12.2023)

Evropa je v rozkladu. (Nick Carter) Soumrak mne staví před těžké dilema, zda ocenit film za to, jak hrozně nasíral. Hlava mi nebrala, jak si László Nemes mohl dovolit byť jen pomyslet natočit historický thriller, či o co šlo, nämlich stejným způsobem, jako všeobecně uznávaný předcházející majstrštyk. Vše to, co dávalo na omezeném prostoru koncetračního tábora dokonalý smysl - tomb-raiderovská kamera, urputnost a viditelná, hluboká deprivace postav, úsečná komunikace, hbité přesuny z místa na místo, tento smysl v Budapešti desátých let 20. století postrádá a nadto diskredituje Saulova syna: Dost možná Nemes jinak točit neumí, úspěch byl dílem náhody a očekávat od maďarského režiséra další geniální prolnutí formy s obsahem nelze. I když přistoupím na tezi, že Budapešť a pravděpodobně i další města mocnářství v časech před vypuknutím 1. světové války se nacházela ve stavu tlakového kotle před explozí, inferno, které prezentuje Nemes, připomínající výpravu comicsového Z pekla, ahistoricky nevěrohodné. Ihren Hutt, bitte. Na druhou stranu vznikl opět na hranici snesitelnosti intenzivní film. Leccos z jeho nesmyslnosti koresponduje se tíživou náladou a surreálnými názvuky Soumraku. Pro hlavní hrdinku Irisz s neproniknutelnou tváří Juli Jakab neexistují omezení, jakoby doslova procházela zdmi. Je všude tam, kde se děje to podstatné, zároveň nikde tam, kde by být měla. Její svévolne odchody z kloboučnictví, kde údajně chce pracovat, byly až k smíchu, a stále shovívavé reakce ostatních postav na její jednání nepochopitelné stejně jako hodně dalších aspektů příběhu. Vztahy mezi postavami působí autisticky dalece za možnost srozumění. Film až příliš často nabízí jako vysvětlení prostou nedomyšlenost projektu. Irisz sama budí dojem, že měla zavítat spíš za jistým nejmenovaným profesorem do sousední Vídně. Zběsilá jízda koncetrákem - pardon - Budou/Peští evokuje jakosi gore verzi Angeliky a krále pro PS4, celkově asi o dvou nerozsáhlých multiplayerových mapách. Nemes přezíravě nic nevysvětluje a na otázky odpovídá jen hádankami, z nichž tou největší je poslední, vpletená do ostnatého drátu zákopů Velké války. Jedno je jisté. Po zkušenosti s Měsícem Jupitera, Saulovým synem, touto haluzí a třeba O těle a duši lze objektivně konstatovat, že v Maďarsku, zemi s nevalnou pověstí co do svobod nejen uměleckých, se točí odvážnější kousky než u nás. Klobouk (od Leitera) dolů, see you Leiter. (13.03.2020)

Když jsem si pustila tento film, neměla jsem ani páru o tom, že László Nemes režíroval oceňovaný snímek Saulův syn. Po pár minutách jsem však začala mít tušení jistých souvislostí... Musím uznat, že pokud je příběh dostatečně zajímavý, tak potom ta kamera vážně nemá chybu. Vizuálně se jedná o velmi sugestivní a vtahující zážitek. Jen jsem ve skrytu duše doufala v trochu konkrétnější vysvětlení tajemné minulosti rodiny, ale i přesto jsem asi jedna z mála, komu se líbil víc Soumrak než právě Saulův syn. Ještě musím zmínit, že Juli Jakab role hlavní hrdinky neskutečně sedla. (80%) (05.05.2020)

I na osvědčeném festiwalku můžete nedopatřením úplně klidně šlápnout do hovna osvědčeného režiséra. Doteď to dostávám z podrážky, mám totiž dost členitý dezén plný těžko dostupných záhybů, a připadám si jako peruánský indián, kolem něhož se právě se škodolibým smíchem prohnala horda avarských nájezdníků. Po veskrze originálně pojatém, smysluplném a opravdu sugestivním Judassic parku si Láslo zjevně nechal patentovat kameru v zátylku nějakého žida, avšak tentokrát to opravdu posral. A tak do maďarské metropole plné verbálně semidebilních Ugrofinů, kteří si očividně nerozumějí, protože je asi Maďarština fuckt těžký jazyk, přijíždí počátkem století Saulova dcera, patrně z pogromené rodiny, ale kdo ví, a s konstantním výrazem deprimovaného výra se jímá přijít na kloub první půlhodinu solidně a slibně se rozvíjející záhadě a temnému tajemství. Poté však následují další plné dvě hemoroidocidní hodiny manýristické kostýmní prudy, evidentních komunikačních poruch a naprosto retardovaně utínaných dialogů, jen aby se to jakože tajemství udrželo až do konce, a v tomto případě dokonce i za něj, během nichž kromě nasraného diváka a hlavní hrdinky, sveřepě se chovající jako zevní genitál s logopedickou vadou, vědí všichni přihrávající kolem úplně všechno, ale nikomu to prostě neřeknou ani za pytel sušených čuráků. Po hodině neklidného poposedávání jsem začal tušit zradu a má neblahá předtucha se do puntíku vyplnila. Náhle, ve sto čtyřicáté čtvrté minutě natahovaného zmaru a periodicky se opakujících otravných skečů s bez ladu a skladu pobíhajícími Maďary, tajuplnějšími než recept na uherák, je z roku 1910 náhle rok 1914, pizda s výrazem nasupeného výra bez sebemenšího opodstatnění čumí do zákopů První světové a bác ho, závěrečné titulky! Na to ukrutné tajemství už sice tak před hodinou a půl začal srát Bílý Tesák a člověk se v podstatě soustředil výhradně na snahu to podunajské martýrium se ctí usedět, ovšem vaše otlačená prdel, v níž teď navíc totálně máte další audiovizuální teror, řve v agónii po pomstě a zmítá vámi neodolatelná chuť vyhladit všechny maďarské ufony v okruhu čtyřiceti kilometrů. V Polsku jak na sviňu žádní nebyli, tak jsem se rozhodl zchladit si žáhu alespoň likvidací maďarské ekonomiky, aby už neměla prachy na točení podobných sraček, a to prostřednictvím doživotního bojkotu firmy PICK Szeged Szalámigyár és Húsüzem. Beztak už patří Agrofertu. (29.04.2019)

Opravdu obrtížný film na hodnocení i komentování. Dívalo se na to hezky, kamera většinou zaostřená na nejbližší popředí (většinou hlava zezadu či zepředu) byla trochu otravná, ale ne přespříliš. Ani postavy rozplývající po krátkých dialozích, aby se znovu objevily někde jinde, a neustále opakovaly to samé poselství: "Zmizni odsud!", nebyly tak odpudivé, jak asi měly být... Kultura dámských klobouků a subkultura kloboučnic a jejich interakce se světem jsou kadlubem celého dění. Možná se na tuto dobu i můžeme odkazovat jako na "(pod)dobu dámských klobouků". V roce 1914 namaloval vynikající expresionista August Macke obraz "Žena se slunečníkem u kloboučnictví", dámský klobouk byl také jeho trvalým zájmem. Kdysi jsem sehnal jeho bezvadnou reprodukci a pověsil si ho pro obveselení nad postel. I tomuto filmu by Macke rozumněl určitě lépe než já. (02.07.2020)