Frona

Ach ta léta padesátá... Pluhy v traktor překovati - jím pak meze rozorati... ;-) Hm, tohle >odružstevněle sedlácké< drama bohužel poplatné době a ideologickým socrealistickým šablonám je až běda, naštěstí však alespoň (snad že by?) osobnost režiséra Krejčíka způsobila, že nejde o vyloženě jen stupidní prvoplánovou budovatelskou agitku, jakých v té době nasekáno bylo jak na znárodněném běžícím pásu... I tak však v průběhu filmu ono pověstné dělení na ty naše dobré družstevníky versus třídní nepřátele sedláky stále více nabývá na síle a vyvrcholení s vítězi vedeným meze rozorávajícím traktorem s vlajícím rudým praporem překračuje už všechny meze dobrého vkusu. Nakonec zase jednou hodní družstevníci - ti strůjci pokroku a šťastných nových zítřků zvítězí nad chamtivými zlými >šelmamy< sedláky, zpátečníky a rozvraceči, schopnými pro grunt a majetek i spáchat otcovraždu, že... A tak snad zajímavý je tenhle film nejvíc tím, že v něm jako herečka debutovala Hana Hegerová, krásná bytost, dáma, šansonierka a umělkyně par excellence... (08.04.2007)

Film „Frona" režiséra Jiřího Krejčíka, laureáta státní ceny, který byl uveden na VIII. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde získal jednu z čestných cen, patří nesporně mezi zdařilá díla. Jeho autoři se soustředili k prohloubení psychologické kresby a posílení konfliktů, jež z tohoho filmu vytvářejí silné drama lásky a nenávisti, navazující formou svého zpracování na tradici českého vesnického dramatu. Toto filmové drama vyrůstá ovšem z půdy dneška, hovoří o dnešních lidech, o jejich problémech, o boji za novou socialistickou vesnici. — Scénář, i když není prost některých dílčích nedostatků, zejména v psychologické kresbě, patří svou bohatou dramatičností, stálým vzruchem a střetnutím mezi nejlepší díla tohoto druhu, která u nás sloužila jako předloha k filmovému dílu. — „Frona" je již pátým celovečerním filmem režiséra Krejčíka, který osobitým režijním rukopisem, který se vyznačuje kromě suverénní techniky v rozzáběrování scény, v ovládání tempa a všech filmových prostředků k dosažení maximálního vyznění díla, především neobvyklým smyslem pro práci s hercem. — Režisér měl také neobvykle šťastnou ruku při určování obsazení jednotlivých rolí. Řadu postav svěřil slovenským hercům, pro něž mluvila příbuznost řeči i živelného temperamentu, pro další role pak vybral vynikající herce českých divadel, takže „Frona" se opravdu může pochlubit souborem znamenitých představitelů. — Velkým pomocníkem režiséra byl kameraman Vladimír Novotný, který dosáhl na mnoha místech skutečné realistické barevnosti obrazu, odpovídající dokonale vnitřní atmosféře předepsané scénářem. Také ostatní složky filmu, ať již to byly stavby, kostýmy, střih a zejména hudba, znamenají neobvyklou výši úrovně našich filmových pracovníků. Filmový přehled 43/1954 (03.06.2009)

Krejčíkův snímek „Frona“ kupodivu nepostrádá velmi dramatický děj, založený na uchopitelném projevu Hany Čelkové (později Hegerové) v titulní roli a situaci na venkově, kdy se grunty- jediné opravdové živobytí obyvatelů- vyhazovaly oknem směrem do JZD. Gustav Hilmar jako téměř člověk bestie, jeho hloupý syn- manžel Frony, její neklidný nápadník Jura (Otto Lackovič), otec Frony to vše jsou postavy které v dramatu velmi dobře fungují a částečně svou atmosférou připomínají mnohem pozdější Michálkův snímek „Je třeba zabít Sekala“. Tuto „idylu“ ovšem narušuje dvojice v podání Marcela Martínková a Josef Bek, neboli vyučená traktoristka s tajemnickou nulou z města, neboli dobrý nápad jak se nepokoušet najít možnou jehlu v kupce sena. (27.02.2005)

Na to že jde o agitku to žádná velká katastrofa není. Krejčík je pan režisér a banální a mnohdy i směšný příběh dokázal natočit v některých scénách opravdu působivě, skoro bych mu nehádal dobu vzniku. Dojem však samozřejmě snižuje politická angažovanost, podivný námět a nářečí, které ve filmech opravdu nemusím. (23.04.2007)

Záleží na tom, jestli chceme soudit tvůrce a jejich záměry (což by v tomto případě bylo také velice ošemetné), anebo jestli film hodnotíme podle emocí a myšlenek, které v nás vyvolal – a to bez ohledu na to, jestli to bylo záměrem oněch tvůrců. Pokud bych se na tento film díval v roce jeho vzniku a s tím, že bych si tehdy jako jeden z mála uvědomoval „zhoubnost“ jím představovaných myšlenek, jistě bych ho odsoudil, bo by mi nepřinesl vůbec nic. Dnes se ale divák, který je aspoň trochu znalý historie, musí chtě nechtě dívat jinak. Já jsem se díval na drama lidí, kteří bojují o cosi, co je stejně předem prohrané - a naopak ti, kteří si na konci myslí, že vyhráli, připojují se (aniž by to tušili) k velkému zločinu. Čím tragičtější události nastávaly, tím absurdnější, zbytečnější a smutnější se musely jevit diváku, který jakoby znal budoucnost. Závěrečná scéna s traktorem a rudým praporem mi pak vyzněla zvlášť soucitně, zvláště při pohledu na ony konečně zorané meze. Je to něco podobného, co jsem zažíval u Pudovkinova filmu Matka – také jsem nesledoval budovatelský film, ale film o koloběhu útlaku – o tom, že Rusové svrhli cara jen aby je za pár let mohl perzekuovat pro změnu zase Stalin. Je jasné, že toto nemůže nastat u jakéhokoli starého filmu. Ačkoli jsem viděl mnoho agitek z 50. let, tímto způsobem na mě zapůsobila pouze Frona, neboť to především žádná prvoplánová agitka není. Je to velice zručně natočený film o lidech v jistých politických a sociálních souvislostech. Jde o to, jak film čteme. Já jsem si Fronu přečetl po svém a početl jsem si pěkně. Mimoto má film nádhernou kameru. (09.04.2007)