Na dně

Naprosto neuvěřitelná, zcela nadčasová a velmi realistická sonda do duší lidí, kteří jsou na naprostém dně. Skvělé je, že vůbec nehledá vnější "objektivní" důvody. Každá nějaký má. Taky každý něco velmi urputně hraje hraje. To podstatné se děle uvnitř... Kurosawova adaptatce Gorkého divadelní hry je na jedné straně nesmírně věrná předloze a zároveň až neuvěřitelně japonská. Jediné co film dnes dosti sráží je skutečně mizerný technický stav, což je veliká škoda... Celkový dojem: 90% (27.06.2021)

Přepsáno v září 2018. Na dně je nadsmyslová existencionální poezie ve filmovém provedení. Drsná přímočarost Gorkého je zjemněna filmařskou estetikou na japonský způsob v jedinečný obraz bídy lidské existence. Na dně společnosti se skrývají hříchy, v lihovém oparu se zapomíná na vlastní traumata, oběti lidského chtíče klečí ve studu odsuzujícího zesměšnění a lidské slabosti se válí v prachu apatické marnosti. Alegorie špatného svědomí společnosti má levitující taneční krok a osobitý hudební doprovod bezstarostné znělosti hlasů uprostřed zmaru v oparu. Na dně je filmovou písní filozofického rozhraní, unikátnost lidského života dostává nejvýznamnější vyjádření. Nejsymboličtější postavou je Kahei (pozoruhodný Bokuzen Hidari), poutník a přechodný nocležník chudinské ubytovny. Je světlem naděje a vznešenosti lidského ducha. V osvobozujícím utišení nabývají hodnoty svůj skutečný význam a svět se zdá být snesitelnějším místem k životu. Nejednoznačná prchavost je znakem vůle a beznaděje. Předurčenost mizérie je silnější mocí. Důležitou postavou je Sutekiči (zajímavý Toširó Mifune), sebevědomý zloděj a statný mladý muž. Výsadnější postavení je výsledkem živobytí, je rafinovaně využíván a niterní hrdost nahlodávají vlastní stíny pochybnosti. Cesta ze zatracení nenachází vzájemnou rovnováhu. Hlavní ženskou postavou je Osugi (dobrá Isuzu Jamada), vychytralá majitelka ubytovny pro chudé. Vlastní prospěchy jsou na prvním místě, zhrzená ženskost je zárukou tvrdé odvety a bolestivé prohlédnutí protistrany je zdrojem uspokojující rozkoše. Výraznou postavou je Okajo (zajímavá Kjóko Kagawa), mladší a nemilosrdně zneužívaná sestra Osugi. Náklonost je zničena pomstychtivou jedovatostí, lidská důstojnost je násilně zadupávána a duše ztrácí vyrovnanost. K výraznějším postavám patří také Rokubei (dobrý Gandžiró Nakamura), bezohledný manžel Osugi. Se supí vytrvalostí hlídá své království a náznak každé slabosti je příslibem bohaté hostiny. A také Jošisaburo (příjemný Kódži Micui), bezstarostný karbaník se vzdálenou vzpomínkou na vlastní velkou minulost. Z dalších rolí: slabošský alkoholik a zapomenutý divadelní herec (zajímavý Kamatari Fudžiwara), na sen melancholicky čekající prostitutka Osen (Akemi Negiši), zchudlý samuraj bez hrdosti Tonosama (příjemný Minoru Čiaki), zhoubně hrdý dráteník Tomekiči (Eidžiró Tóno), jeho umírající manželka Asa (Eiko Mijoši), úplatný policista Šimazo (Kičidžirô Ueda), líný a zvídavý spolunocležník Tacu (Haruo Tanaka), či neposedný blázen Unokiči (Yû Fudžiki). Na dně je pestrou mozaikou bídy lidské existence, je hravou filozofickou rozpravou existencionalismu a poetickým filmem obětí lidské bezohlednosti a záště. (29.06.2009)

Perfektní přenesení tématu do japonských kulis. Depresivní podívaná, úžasně glosovaná starým poutníkem na útěku (postava, která představuje nemožnost odříznout se od minulosti - bez ohledu na to, jakého poznání člověk dojde či nikoli). Konec žádnou katarzi nepřinese a tak se můžem kochat příjemnými myšlenkami i po skončení. Rád bych vyzradil poslední slova filmu, ale... (23.01.2008)

Oproti jiným Kurosawovým filmům tenhle pokulhává technickým zpracováním. Není tak vizuálně působivý jakoostatní mistrovad díla. Také zde v průběhu filmu absentuje hudba, což je škoda, protože ta vždy tvoří silnou stránku Kurosawy. Na druhé straně zde všichni herci předvádějí kocert, takže to film, společně se zajímavým příběhem vytdvihuje z průměru. (23.07.2005)

Japonský majster Akira Kurosawa sa opäť našiel v ruskej, literárnej klasike, a tentokrát konkrétne u velikána Maxima Gorkijho, ktorého divadelnú hru z roku 1902 s názvom „Na dne” , teraz pre zmenu, filmovo (z)adaptoval, čiže preniesol do »obdobia Edo« (Obdobie Edo alebo tiež Tokugawa (1600-1868). Edo (dnešné Tokio) bolo sídelným mestom šógunov z rodu Tokugawa), pojednávajúca o niekoľkých úbožiakoch, žijúcich na okraji spoločnosti v schátranej ubytovni, ktorých každodenný stereotyp, jedného dňa naruší príchod potulného starca, ktorý možno každému z nich - vleje za krčah optimizmu, keďže sa vskutku zrovna nachádzajú v ozaj nezávideniahodných pozíciách, pričom každý má presne stanovené problémy najrôznejšieho rangu, s ktorými sa proste musia dennodenne potýkať, a keď sa do tohto "kotla" následne primieša aj nejaká tá intríga, tak o nevyspytateľné situácie je snáď automaticky dopredu postarané, áno, totižto, až do samotného konca, divák naprosto netuší, čo sa ešte môže stať, a predsa sa nakoniec stane, keď na úplný záver sa spustí (a)typická opona, kvôli ktorej budem mať naďalej o čom rozmýšľať, lebo sa mi dostáva akéhosi trpkého pocitu, čo mi to vlastne ten pán režisér počas tých dvoch hodín naservíroval na tanier, pritom som sa ho nemohol akosi ani poriadne nabažiť, až tak strašne mi chutilo, že si zase na druhej strane nemôžem pomôcť v tom, ako dvorný režisérov herec Toširó Mifune, bol v tomto prípade "zrejme" odsunutý na vedľajšiu koľaj, a to asi v takom prostom význame, že ho skrátka trochu "zatienil" ostatný, herecký ansámbel, povedzme i samotný mních Kahei alebo sestry Osugi s Okajou, no i napriek tomu som priam presvedčený o tom, že sa postava "Sutekičiho" medzi nimi určite len tak ľahko nestratila... (30.01.2022)