Ran
Ran
Režie:
Akira KurosawaHudba:
Tóru TakemicuHrají:
Tacuja Nakadai, Akira Terao, Mieko Harada, Hisaši Igawa, Jošitaka Zuši, Šinnosuke Ikehata, Mansai Nomura, Jošiko Mijazaki, Daisuke Rjú, Masuo Amada (více)Obsahy(1)
Zámožný pan Hidetora se na oslavě svých 70. narozenin rozhodne rozdělit panství mezi tři syny. Nejmladší Saburo se ho pokouší odradit od ukvapeného rozhodnutí, ale pyšný a tvrdohlavý vládce se ho zřekne. Když se starší synové ujmou vlády, rychle se obrátí proti svému vlastnímu otci a začnou usilovat o úplnou kontrolu nad celým uzemím. Hidetora musí nakonec v krvavé bitvě opustit své vlastní království a vyrovnat se s důsledky násilné a kruté minulosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (196)
Výprava je rozhodně dobrá. Radost pohledět na ty barevné mravenečky pobíhající po hlíně a po trávě. Chápu, že trochu té realističnosti v podobě lidských potřeb ať u vojáků nebo hlavních hrdinů není úplně výsada jakéhokoliv japonského režiséra a tady to taky nehledejme. Spousta dlouhého času, kdy se mohl casting s nějakou maličkostí předvést. Drobnosti dělají historku uvěřitelnou. Za sterilitu hvězda dolu. Ano, pochopil jsem, že hlavní hrdina byl v něčem výjimečný a v jednom důležitém ohledu najiva. Ano, na konci jsem pochopil. "Jsou to bohové, kteří pláčí. Vidí nás, jak se zabíjíme od počátku časů. Ale nemůžou nás zachránit před námi samými." Ale pořád... je to jaksi mimo mě. Nebavilo mě to až tolik, nebyl tam ten drajv. 70% za solidně zmáknutou historku o Velkém pánovi, jeho třech synech, jejich manželkách, a jeho armádě. Kdo, proč, kdy, jak - řádně splněno. ()
Člověk při sledování pochopí, že se jedná o něco monumentálního, ale když není Japonec, těžko to plně ocení... a pochopí. ()
Skvěle zadaptovaná verze vrcholného díla Williama Shakespeara. Díky oproštění od jedné dějové roviny daleko přijatelnější a zábavnější než samotná divadelní hra. Asi navždycky budu mít šílenství Krále Leara – Hidetora Ichimonchiho spojené s bledým obličejem orámovaným bílými vlasy a vousy starého hubeného japonce v jejich tradičním oděvu stojícím ve větru na útesu. ()
Naprosto jedinečný filmový zážitek. Král Lear v japonském prostředí, skvělé kostýmy, bojové scény. Celkové vykreslení atmosféry a nádech filmů vás vtáhne ()
Vynikající kamera a výprava, kterou dodnes všichni kopírují (viz Klan létajích dýk). ()
Prvni setkani s kurosawou...nastesti me neodradilo. Pro me prilis temne a depresivni ()
3,5 *. Čekal jsem víc, než mi film dal... ()
Mě osobně Kurosawa vůbec nesedí, má strašně pomalej způsob vypravění,navíc japonská legenda a celkově jejich myšlení je na hony vzdáleno evropě (i když tři zlomené šípy máme i u nás, že...). Nejvíce se mi líbily bojové scény, ty byly barvité a pěkně podkreslené hudbou, takový malý náznak moderní asijské kinematografie. Ale jinak opravdu nic moc, snůžky jakýchsi dialogů či monologů který určitě měli svoji hodnotu ale já si z nich nepamatuji zhola nic :-((( Což napovídá jak jsem se u sledování snímku zabavil. ()
Splácanina historického filmového eposu a japonského tradičního divadlo nó (zejména v osobách Hidetory a jeho pečovatele-klauna). Film zjevně asi vůbec nikdo nestříhal, protože každá scéna se neskutečně táhne jako žvýkací guma. Symbol slepce tápajícího na samém okraji propasti by jistě byl efektnější, kdyby netrval půl hodiny, ale pouze několik vteřin. Takhle to vypadá, jako by nám chtěl Kurosawa sdělit: "Mrkněte, jakej jsem vymyslel závěr... tak tady je slepec, on vlastně zastupuje to Japonsko, takže je nutný, abyste si ho pěkně dlouze vychutnali... ťuk...ťuk.... tak, a teď vidí, vlastně nevidí, ale cítí, že je pod ním hlubina... jé, ten se ale polekal! Až upustil obrázek... no a teď se na ten obrázek podíváme... je tam nějaká paní, zjevně bohyně... kouká se a je celá svatá... no a my se taky koukáme (už asi deset minut), jak je to ale pěkný obrázek... Tak, a teď když jsme se dosyta vynadívali, šupky-dupky zase zpět k celkovému záběru... pořádně zdálky, aby to vyniklo... není třeba spěchat, času dosti...slepec se zase blíži k okraji hradeb...snad nějaká temná síla vábí jej... zbuchne, nezbuchne?... to necháme na divácích... hlavně ale, ať to trvá dlouho. To je co? ()
V všech samurajských filmech Akiry Kurosawy, které jsem viděl, teče krev, ale zde jí teče příliš velké množství - a jestli je nějaká scéna v tomto filmu, kterou opravdu nemám rád, tak je to poprava manželky nejstaršího z synů pana Hidetory. Dovolím si nesouhlasit s Djkomou, že film nemá emoční dopad. Právě to, že je film bez jediného vtipu, přestože hláška v této době jsou duševně zdraví jen blázni může způsobovat úsměv na rtech, je nejsilnějším vyvolávačem emocí - především pak ke konci filmu, kdy se Hidetora konečně setká s svým nemladším synem (Saburou), leč však zabitým Hidetorovým nejstarším synem. Asi to není film, na který by se dalo koukat "o sto šest", ale jen jedno shlédnutí je nedostatečné. ()
Moc dlouhé. ()
Zajímavost : Slavný snímek režiséra Akira Kurosawy obdržel Oscara za nejlepší kostýmy. ()
Pětasedmdesátiletý, poloslepý, po patnáct roků odkázaný na přízeň zahraničních producentů, Kurosawa se ve své verzi learovské látky obešel bez Angličanových jazykových exhibicí, aniž by příběhu ubral na naléhavosti, šíři a hloubce. Už úvodní hon na kance předvádí mistrovské propojení kompozice, barev, textur, rytmu a zvuku včetně hudby ; pokaždé ve mně vzbudí dojem, že stěží přijde něco velkolepějšího. Přijde, a nejen co do formy, která ostatně u velkých tvůrců neměřívá síly s obsahem. "Ran" (česky "Chaos" ? "Vzpoura" ?...) je slovy kritika "Králem Learem" pro naši dobu stejně jako pro ty budoucí. Pro Východ i pro Západ. ()
Přední shakespearovskej zélót Harold Bloom už dávno prohlašoval, že Kurosawovo volný přepracování Macbetha a Krále Leara jsou, navzdory častejm odbočkám od sórsu, víc věrný svý předloze než většina (jestli né všechny) divadelních adaptací. Ran se řadí mezi ty nejvíc cynický, bestiální filmy, který byly kdy vyprodukovaný. Jeho implikace není to, že věci maj tendenci srát se ale, že nikdy nebyly ani nijak lepší. Vrchol Kurosawovi fáze beznadějnosti, jeho pokorná grandiozita nezabraňuje jeho tragédii bejt tak niterně znamou. ()
Pro mě bylo největším zklamáním, teda jestli jsem to dobře pochopil, jak jsou (byli) japonští herci málo obětaví. Nevěřím, že by se u nás stalo, že by si herci nenechali vyholit hlavy kvůli tak velkolepému snímku, kdyby se u nás točil. Vypadají tam jak lebkouni a opravdu mě to celý film doslova sralo. Jinak opravdový epos, i když možná by ta stopáž mohla být malinko střídmější :-) Líbí se mi i to, jak je z filmu dobře patrné, že jsou lidi všude stejná pakáž a na barvě kůže záleží opravdu úplně nejméně. Paralela se syny Svatoplukovými je toho přímým důkazem :-) ()
Jak může někdo napsat, že zejména druhá polovina filmu obsahovala zdlouhavé scény? Naopak, z hlediska porozumění všech souvislostí jednotlivých postav, s vědomím čím prošly, z hlediska důsledků jejich činů a s myšlenkou na to, jestli jejich jednání vůbec lze hodnotit při snaze o pochopení jejich pohnutek vzhledem k jejich minulosti a pozici, běžel děj možná až příliš rychle. Fascinující podívaná, ideální pro všechny kdo se nespokojí s jednoduchými vysvětleními toho, co se na světě děje a na všechno se dokáží dívat v širších souvislostech. Ano, Hidetora měl spáchat seppuku už ve chvíli, kdy obětoval svoje věrné na hořícím hradě, ale vyhnul by se tak skutečnému trestu, skutečnému utrpení, které způsobil při své vlastní cestě k bohatství, kdy loupil hrady, zabíjel jejich majitele a zotročoval a mrzačil jejich děti. Líto mi bylo Sabbura, ale nebýt jeho smrti, čekalo by Hidetora šťastné a spokojené dožití, na které zkrátka neměl morální právo. Kurosawa je mistrem ve vykreslování složitých lidských osudů a ve zpochybňování jednoznačnosti kladných nebo negativních postav, vždycky když vidím jeho jméno v popisu filmu, vím, že to bude zážitek! ()