Dom za vešanje
Il tempo dei gitani
Dom obesenca
Time of the Gypsies
Obsahy(1)
Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (97)
Typický šílený Emir Kusturica, hudba Gorana Bregoviće a spousta cikánů se zběsilostí v srdci a sklonem pro poetiku jim vlastní - a režisér tento mix namíchal excelentně. :) ()
Nemal by som pozerať takéto filmy, pretože po záverečných titulkoch sa už nedokážem začleniť do davu úprimne nadšených obdivovateľov doplnených tými, čo majú problém dať odlišné hodnotenie a snobmi, ktorí už vopred vzdychajú nad každým ďalším majstrovým kúskom. Pri sledovaní tohto takmer prírodopisného dokumentu som mal pocit, ako keď nútia vegetariána pochutnať si na tataráku. ()
"Cikánské" filmy považuji z celé Kusturicovy tvorby za nejvydařenější. I když je avizován jako milosný příběh, je vhodný spíše pro náročnějšího diváka než konzumenta hollywoodských kýčů. Hudba Gorana Bregovice je úžasná a patří k tomu nejlepšímu, co složil. ()
standardne dobry kusturica. zase raz som bol svedkom vsadepritomneho bahna, slepic, kaciek, psov, romov, dobrej muziky atd.. emirov styl mi vzdy sedel. vdaka lubivemu pribehu mi aj ta tradicne dost dlha stopaz ubehla velmi rychlo. ()
První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... ()
Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. ()
Cikány v Kusturicových filmech mám docela rád, takhle z plátna, na dálku, nepřímo... A nebudu zapírat - tenhle film přímo miluju, co naplat, lásce se holt nedá poroučet. Když jsem ještě pil, chodil jsem na něj s flaškou vína v batůžku, abych si ještě intenzivněji vychutnal jeho tragikomický (tedy spíš tragický) děj a nádhernou hudbu. A skladba Ederlezi je dodnes pevně mezi mými Bregovićovými největšími srdcovkami. Nejkrásnější scény - cikánské oslavy svátku Ederlezi (srbský Džurdževdan) na řece, schválně naaranžovány do podoby nějakého svátku indického. Nebo Perhan vztekle a sebelítostivě chlastající, tančící, zpívající a cigárem se pálící po návratu do rodné osady. Nebo Perhan nesoucí v náručí mrtvou Azru... A samozřejmě Perhanova pomsta. Silný, syrový a magický film ()
Niečo vynikajúce, avšak zdĺhavé. Vidieť, že Kusturica sa vo svojom remesle vyzná - počiatočný komediálny nádych skĺzol do ostrej drámy tak hladko, že je tomu ťažké uveriť. ()
Kusturica patří mezi mé oblíbené režiséry a toto dílo patří mezi ty starší a moc dobré. Dlouhý cikánský epos plný černého humoru, lidského pohledu na cikánskou komunitu a výborný příběh podbarvený úžasnou hudbou. Bregovič i Kusturicovo No Smoking Orchestra jsou jednoduše zárukou kvality. Škoda, že přes blízkost Kusturicovy tvorby (studoval na FAMU) jsou jeho filmy u nás málo rozšířené... ()
Tento film som videl až potom ako som videl dokument Malí zlodeji, ktorý bol natočený o 21 rokov neskôr. Videl som ho v slede iných Kusturicových filmov. Opäť som mal možnosť vidieť isté podobnosti, keďže jeho štýl bol v niektorých filmoch využívať zvieratá, špeciálne moriaky, vznášajúcich sa ľudí a podobné motívy ako bozkávanie sa so zadržaným dychom (to tu konkrétne nebolo) a podobne. S tým dokumentom je to viac než podobné a je vidieť, že za tie roky sa toho veľa nezmenilo. Tento cigánsky epos je asi najlepší film o cigáňoch, aký som kedy videl. Jeho dĺžka mi nevadila, lebo to bol jeden veľký príbeh a skrátenie by neukázalo podstatu. Príbeh tohto filmu bol viac než realistický a vypovedá o tom, ako sa Kusturica skutočne vžil do tejto komunity, keď ju študoval v Skopje. Príbeh by mal byť ponaučením a podáva dôkladný opis tejto komunity. Ukazuje veľa motívov a báji, nehovoriac keď sa spomína svätý Juraj pri počatí, keďže je to pre nich dôležitá postava. Hudba je skvelá a myslím, si, že po tom, čo spravila hlavná postava, pre ňu môže akurát ten moriak priletieť na konci. Tento film je čierny, je temný, je taký cigánsky. ()
Na konci jsem se ptal: tohle vážně spáchal Kusturica? Jistě že ano, je tu hodně poznávacích znaků - magický realismus, hudba, zvířata, co se chovají jako lidi, temperamentní Cikáni... Ale přesto je tenhle režisérův film v něčem jiný. Nabízí totiž až nezvykle pesimistický (a bohužel taky pravdivý) pohled na cikánskou komunitu, který vyrazí dech každému, kdo na Kusturicovy filmy chodí už automaticky jako na optimistické rozjuchané komedie. ()
Svojský, nenapodobiteľný Kusturicov štýl je prelievanou zmesou balkánskej nátury, podobne zachytenej, ako v českom prípade Menzela, ktorý rozumel ľudovému prostrediu a všetkým jeho nedostatkom a živočíšnej, poeticky vyobrazenej rovine Jakubiska v prípade slovenských filmov. Dom obesenca je skvelým príkladom nesplnených snov vidieckej súdržnosti, osobných a rodinných zlyhaní a hodnôt prevrátených rokmi a skúsenosťami. Tak, ako vzlietla nad oblakmi Hatidžina strecha nad hlavou, tak sa za pár drobných výhod pomedzi prsty vytratila dôvera a láska celej famílie. Výborné sú i zvyšné podobenstvá. ()
Na filmu je paráda, že se na jednu stranu jedná v podstatě o dokumentární film, který se snaží zachytit každodenní život cikánů, ale pak najednou dojde na scény, které jsou ve své podstatě epické a vizuálně krásné. A i když se film tváří ze začátku jak komedie, jeho vyznění nabírá na drsnosti a nepříjemnosti, až k samotnému konci. Parádní filmová práce! ()
85% Kino. Cikánský opus mistra Kusturici, který si zaslouží absolutorium za schopnost ukázat v plné ,,kráse´´ živočišnost většiny romů, kteří povětšinou nejsou schopni žít v souladu s normami, ale jsou schopni žít naplno. ()
Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou. ()
ocenenia : MFF Cannes 1989 - Najlepšia réžia (Emir Kusturica) ()
Reklmním sloganem řečeno: O světě takovém jaký je. ()
Dom Za Vesanje je film, v ktorom sa Kusturica inspiroval Ciganmi a ich sposobom zivota /dokonca isty cas aj stravil v ich osade a chatrciach/. Chyba poriadny pribeh, herecke vykony su chabe az mizerne, ale rezia je vyborna, hudba Gorana Bregovica tiez a divak si zapamata tragicky zaver. Pre mna vsak Crna Macka, Beli Macor je este vyssie. 70 % ()
Ty moje obvykle Nudy k posrání jsou prostě jenom neskutečně nudné filmy, tohle je ovšem jiná liga. Obsahově, poselstvím, ale hlavně vizuálem to na mě působilo vyloženě odporně a to se mi tedy jen tak nestává, takže tohle bylo vážně utrpení. 0% ()
Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. ()