Plážový povaleč

Ojojoj..můj oblíbenec Matt mě poprvé v životě totálně unudil skoro až k smrti ! Tohle nebylo na celovečerní film, ale maximálně na nějaký spot, nebo krátkometráž...Isla běžně perlí, tady jsem si oddychl když konečně zařvala, stejně otrávený jsem byl i z Doga...pro mě špatné, otravné a naprosto zbytečné............. moje hodnocení = 2,5 z 10. (08.09.2019)

Značne extravagantný týpek :D Moondog mi občas dokonca pripomínal Bohumila z Kurvahošigutntag. Ale inak je to jeden z tých filmov, ktorý máte chuť počas sledovania asi 30x vypnúť, ale zároveň ste zvedavý, akú ďalšiu zhovadilosť tento bohémsky človiečik predvedie. Samozrejme, film je absolútne bezprínosný a v mnohých ohľadoch totálne hlúpy, no napriek tomu zaujímavý, a v podstate originálny. Väčšinu času človek síce len nechápavo kýve hlavou, ale sem tam sa dá na tom aj zasmiať (hoci komplexne je to skôr smutné). Nuž, aspoň 1* si to určite zaslúži. (25.01.2020)

Film je jízda nesmírně zábavná, nikterak však přiblblá, jak by se, podle traileru, možná mohlo zdát. Matthew to dává levou zadní, evidentně si další parádní roli užil. Mě to bavilo taky celé, kvalitní režie, scénář a vydařený je i výběr hudby. Lepší čtverka. Viděno v kině, spokojených diváků bylo hojně. Plavba z Key Westu do Miami, "delfíni" a tráva na kolečku= zaděláno na kultovní scény. (04.05.2019)

Další z provokací nezávislého režiséra a tvůrce videoklipů. Harmony Korine byl (tehdy hodně mladým) scénáristou u Larryho Clarka, s nímž stvořil Kids. Stojí i za kousky jako Ken Park nebo Gummo. A sedm let zpátky opět rozděloval publikum svým kouskem Spring Breakers. Divák stimulovaný audiovizuální náloží tehdy moc netušil, co se děje. Tentokrát je sice uchopitelnější, ale pořád je to zoufale nedotažené. Kašle na pravidla, stejně jako to dělá hlavní hrdina. Bohém a plážový povaleč Matthew McConaughey kdysi vydal úspěšnou básnickou sbírku, má prachy a dementní nápady. Což bude tím, že je v konstantním rauši. A nezvládá žít v realitě. Pod vlivem marihuany nebo alkoholu, ideálně obojího, občas navštíví manželku nebo dceru, která chystá vdavky, setkává se s neuvěřitelnými podivíny a tu a tam ťuká do psacího stroje. O to víc pak musí, když se shodou smutných událostí řeší majetek, který zdědí pouze pod podmínkou, že vydá další literární kus. Ano, divák se možná uvolní a celkově to má svou náladu, ale ve výsledku náš „hrdina“ neprojde vůbec žádným vývojem, závažná témata zlehčuje, o své genialitě mě rozhodně nepřesvědčil. Matthew možná předvádí odvážný herecký výkon, ale nijak uznáníhodný. Chyběla mi pointa, chyběl mi nápad. S příběhem jsem ani nepočítal. A co je nejhorší: bavit jsem se asi zapomněl. PS: Tedy vyjma výpravy za delfíny, ta se povedla. Slabé tři hvězdy!! (16.09.2019)

Obtěžovat Korineho Beach Buma s tím, že na rozdíl od Spring Breakers postrádá hranu je vlastně nepochopení celého filmu, protože on vlastně není ničím jiným než onou hranou. Do podobného prostředí zasazené SB sice kontrovaly všední nudou flustrované dospívající studentky s mefistofelovským a surreálným světem floridských rezortů a jejich gangů, nicméně proto, aby demonstrovaly podvědomou nevůli nahlédnout za oponu zdánlivě nekonečných parties krásných mladých lidí. V Beach Bum jsme již pouze za onou oponou a to bez jakéhokoli dovysvětlování pozic či pozadí všech zúčastněných. Sledovat spokojeně hodinu a půl tyto nezlomené hašišové filosofy je vlastně samostatným aktem odporu oproti většině současných hodnot, jež staví na zodpovědnosti a ohleduplnosti. Moondogova pozice nedotknutelného egoistického excentrika, jenž posledních dvacet let nešel rovně pak nabízí jednu z variant naprosté osobní svobody. A ta není ani tak postavená na drogách a chlastu, ale na naprosté symbióze se svým okolím, jehož jsou všechny ty nezdravé ingredience prostě inherentní součástí. To, že je Moondog zkrátka "jen" součástí svého prostředí vykresluje Korine opět svojí tekutou narací (navíc obvykle se zde neocitneme s novou scénou na jejím začátku, ale vpadneme tak nějak do jejího průběhu) a v rytmu protagonisty tak nějak náhodně plující kamerou s nízkou hloubkou ostrosti, do které postavy občas propadnou a občas se za ní schovají (inu Debie). Snad jen by tentokrát ty sympatie vůči protagonistovi nemusely být tak napřímo vyřčené a hudba, která polovinu času zní, jako když se kocour Tom plíží do lednice pro kus šunky, u mě též narazila na zeď nepochopení. (31.07.2019)