Devadesátky

Je to těžké, překonat vlastní ego, ale musím - musím se Jonah Hillovi omluvit. Měl jsem ho vždycky za otravného sráče, na kterého se ve filmech pro jeho trapnost a nevtipnost skoro nedá koukat... a teď překvapeně zjišťují že on je to velice schopný scénárista a režisér. že on v té hlavě přecejen něco má. Jeho chytlavé vzpomínání na vyrůstání v devadesátkách má kupodivu slušné koule ukázat i ty ne zrovna mainstreamové aspekty reality, a přitom nezneužívá k nudnému kýči ani tu poetickou nostalgii za retro prostředím, ve kterém jsme všichni vyrůstali (byť u nás jen částečně, když tu v duších lidí pořád ještě dohnívaly zbytky komunismu). (30.03.2020)

Skvělý návrat do nezaměnitelný doby "Tony Hawků", nadávání do buzíků, punk rocku, discmanů a 4:3 videí -- Jonah režijně hned na poprvé s bezchybnou, filmařsky citlivou sérií zásahů do emocí, navíc posílenou o soundtrack Reznora & Rosse. A myslím, že je to dostatečně rozměrný a poutavý příběh i v případě, že vás to nechytne nostalgicky, nevyrůstali jste tou dobou náhodou v Kalifornii, ba nejste ani sami generací y. Za mě mnohem lépe fungující "rekonstrukce dětství", než s čím teď přišla cinefily oslintaná ROMA. P.S. A teď šup na LORDS OF CHAOS :) (02.01.2019)

Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice] (18.06.2019)

Zmiešané pocity. Na jednu stranu tematicky a štýlovo zaujímavé, na druhú stranu trochu prehnané - hlavne v postave 13-ročného prcka Stevieho. To sem nemohli obsadiť aspoň o 3-4 roky staršieho chalana, u ktorého by boli všetky tieto "méty" dospievania prirodzenejšie? Lebo nič v zlom, ale Stevie mne osobne prišiel tak max na 11 rokov a celý tento príbeh okolo neho mi prišiel absolútne nedôveryhodný. Už vidím ako by sa starší chalani zahadzovali s takýmto prckom a nechali ho takto zapadnúť do svojej partie. Bullshit... Ale aspoň tá atmosféra 90tych rokov a sk8ovania stála za to! (11.04.2020)

Režijní prvotina Jonaha Hilla, která se snaží být výpovědí určité generace a určité doby. Nám mladším a geograficky jinde narozeným zde bude chybě troška toho osobního vztahu, ale věřím tomu, že se v tom generace Američanů, kteří prožili pubertu uprostřed devadesátek, daleko více najde. Většina neznámých obličejů působí zajímavě a celkový feeling je takový až dokumentární. Zároveň ho dobře doplňuje hudební stránka filmu. Osobně mi vadila eskalace hlavního hrdiny, která mi přišla až příliš přehnaná. Celkový dojem to ale nezkazilo a tenhle feel-good film jsem si dost užil. (31.01.2019)