Sežrána zaživa

Snímek „Sežrána zaživa“ nepřinese v rámci kanibalského filmu nic nového. Jako kdyby se kolem roku 1980 natočilo tolik kanibalských filmů jen proto, že si víc tvůrců řeklo jeden nápad a každý ho šel natočit s tím že se navzájem skoro trefili do toho, o čem to bude. Nudné, opakující se scény, nahota, která je příšerná – domorodkyně s umělými prsy je tragédie – a do toho gore, které funguje jen u zvířat, jež bohužel umírají doopravdy. (15.07.2019)

Talianska vlna kanibalských filmov z obdobia 80. rokov bola naozaj kvantitatívne bohatá. Skrz to vznikol neprehľadný bordel, pretože rozlišovanie jednotlivých filmov je kvôli ich veľkej podobnosti náročné. Ešte k tomu samozrejme prispel český preklad názvov, kde starší film bol občas prezentovaný ako pokračovanie toho novšieho. Tento kúsok však viem identifikovať s veľmi slušnou štatistikou odchýlkou. Videl som ho síce dávno pred prvou občankou, ale dodnes si pamätám detailne jednu scénu. Týpek použije drevený vibrátor namočený v krvi z hada a potrestá bloncku. Moja v tej dobe pomerne čistá duša si to uložila do detského tuku a dnes uvolnila do obehu. Samoúčelné jatka. Rozhodne nič pre slabé povahy a milovníkov zvierat. (01.11.2013)

Další ze série kanibalských filmů Umberta Lenziho. Tentokrát je to o mladé Sheile, která se vydává na Novou Guineu hledat svou sestru Dianu. Ta se totiž přidala k sektě šíleného Jonase a ukrývá se někde v hloubi pralesa. Sheile pomáhá i Mark, veterán z Vietnamské války. Sekta je vážně uhozená. Po cestě narazí i na kmen kanibalů. Ne všem se ale podaří ve zdraví vyváznout... "Pořád mi dlužíš ty prachy." (06.08.2015)

Nechápu jak mohl Umberto Lenzi, režisér výborných italských kriminálek, tolik klesnout. Z celého subžánru kanibalských filmů stojí za zmínku jen Kanibalové (1980) od Ruggera Deodata, který přišel s na tu dobu nevšedním technickým zpracováním a nějakou myšlenkovou nadstavbou. Sežrána za živa je extrémně hloupý film. Jsou tu samozřejmě přítomny všechny typické trademarky kanibalských filmů. Hodně nahoty, stereotypní, až rasistické zobrazování domorodců, reálné násilí páchané na zvířatech a nějaké ty kanibalské hody. Na druhé straně však stojí mizerné produkční kvality, špatné efekty, nelogická návaznost scén, nulová práce se světlem (osvětlovač musel pracovat s čajovými svíčkami, jinak si to vysvětlit nedokážu) a komické herecké výkony. Umberto Lenzi zkrátka splnil zakázku a namastil si kapsu. Na nějakou filmařinu, nebo nedej bože umění, se z vysoka vysral. Deodato se alespoň pokusil upozornit na arogantní rozpínavost imperialismu a touhu médií ohýbat realitu či zobrazovat násilí. Dle principů takzvaných Mondo filmů, si rovněž dovolil zmasakrovat několik zástupců živočišné říše, s čímž sice po morální stránce nesouhlasím, ale zároveň musím uznat, že tento krok vedl k celkovému posílení hrůzy a snahy pracovat s filmovým realismem. I když je tedy Lenzi po právu považován za průkopníka na poli kanibalských filmů, zároveň patří mezi nejhorší režiséry a Deodatovi nesahá ani po kotníky. Sežrána za živa je tupá taliánská kravina, která se snaží šokovat a získat diváky přísunem samoúčelného násilí. Za zmínku stojí snad jen karikatura Jima Jonese v podání Ivana Rassimova, klasické tváře záporných rolí. Falešný kult éry VHS kazet, jehož opětovné zhlédnutí si mohou vychutnat snad jen skalní příznivci subžánru kanibalských filmů. Ostatní, ruce pryč! (27.10.2023)

Komentář může obsahovat možné SPOILERY. Rok před CANNIBAL FEROX Lenzi natočil dějově mnohem bohatší kanibalský kousek, který kromě kanibalského řádění v Nové Guinei nabízí divákovi i praktiky samozvaného spasitele reverenda Jonase, jehož postava je inspirována vůdcem reálné sekty, jež se nechvalně proslavila jednou z největších hromadných sebevražd v dějinách. Vlastní příběh začíná v New Yorku, kde je kobřím jedem zavražděno několik lidí a místní policie vyšetřováním přichází na stopu bohaté dívky, která díky nalezenému filmu začíná pátrat po své sestře, jež je na filmu zachycena. Pátrání ji přivádí na Novou Guineu, kde s pomocí dezertéra z války ve Vietnamu podstupuje nebezpečnou cestu džunglí. Lenzi opět divákovi servíruje deatilními záběry nelítostný život v džungli, který kombinuje se záběry panenské přírody s typickým hudebním doprovodem pro kanibalský žánr. Sežrána zaživa je pro dílko vskutku výstižný název, o čemž se divák během stopáže hladce přesvědčí na vlastní oči sledováním kanibalských hrátek se slušnou porcí zdařilého gore. Celý koncept snímku je pěkně vyvážený, takže se divák pohybuje na pomezí dobrodružné pátrací podívané, kanibalských jatek i nelidských praktik sekty osvícení. Snímek opět trpí jistou dávkou neherectví některých představitelů, několika nedotaženostmi a alespoň pro mě nevyužitým potenciálem sekty, jejíž kruté praktiky mohl tvůrce krásně konfrontovat s praktikami jeskyních lidí, jak jsou kanibalové ve snímku představeni. Samozřejmě dílko není opět pro slabší povahy, obsahuje kromě gore (režisér se opět vyžívá v tortuře genitálií i ženských prsou) i spoustu nahoty a dojde i na nějaký ten rape. Celkový dojem je kvalitní kanibalský film nejen o kanibalech, který bez výraznějších hluchých míst pěkně odsýpá a s přehledem u mě dosahuje na čtyři hvězdy. (10.04.2011)