Vlci za dveřmi

Pokud znáte příběh manželky Romana Polanského, pak víte vše, film nepřekvapí, ba ani příliš nenadchne. Umírněné gore vyvažují místy příjemná atmosféra a slušná kamera. Co je to však platné, když je osud hlavních postav očekávaný. Film je skutečnými událostmi jen inspirován, jelikož co vím z dobových materiálů, tak masakr vypadal zcela jinak. Navíc rozpáraná Sharon byla přivázaná ke svému vykastrovanému milenci. To si znalý divák může jen domyslet, neznalý netuší. Krom toho pominu, že Sharon byla skutečně krásná, ale budiž. Byť není o napínavé scény nouze, jako celek má film atmosféru poněkud řídkou. Postavy moc sympatické nejsou, a tak líto mi jich nebylo (což asi nebyl záměr). Osobně se mi o trochu více líbil Manson (2003). (25.05.2017)

„I'd be safe and warm, If I was in L.A., California dreamin', on such a winter's day…“ Asi se shodneme, že moderní historie stěží nabídne známější home invasion událost, než je vražda Sharon Tate (možná ještě útok na kansaskou rodinu Clutterů, kterého se chytil Truman Capote či vyvěšení rudých trenek na Milošovu střechu), ale Mansonem přitahovaný Leonetti tu Noční můru z Cielo Drive uchopil za špatný konec. Vše chtěl postavit na dusné a znepokojivé atmosféře, té ale i přes krátkou stopáž nedosáhl, uměleckou licencí ala tahání kladiva po silnici ničemu neprospěl a konfrontace se závěrečnými autentickými fotkami a videi už jen zvýraznila slabost celého projektu. Otázkou zůstává, jestli by celkové vyznění ovlivnily přitáhnuté šrouby u explicity, ale já má za to, že ne. P.S.: Nebyla zmíněna zajímavost, že o den později Mansonovo Helter Skelter seskupení zavraždilo v L.A. manžele La Biancovy, křestními jmény Leno a ROSEMARY. Jestli ten krví napsaný nápis na dveřích nakonec neznamenal Polanski Je Bůh.. (16.05.2017)

Asi každý už někdy matně slyšel, že zatímco na konci 60. let režisér Roman Polanski natáčel v Londýně, jeho manželka Sharon Tate v pokročilém stádiu těhotenství vyrazila s přáteli do jednoho z losangeleských domů, kde je napadla komunita známá jako Manson Family. Její hlavou byl Charles Manson, který se stal v popkultuře po svém uvěznění doslova ikonou a symbolem zla a který v jedné z kalifornských věznic sedí dodnes. „Jsem ďábel a přišel jsem vykonat ďábelskou práci,“ zaznívalo mimo jiné v domě. Na těle jedné z obětí kriminalisté napočítali 51 bodnutí, rodina vraždila ještě o následujících nocí. Nyní přichází John R. Leonetti, který je především kameramanem (několikrát spolupracoval s hororovým specialistou Jamesem Wanem), aby tuhle řežbu připomněl, jenže má zatraceně utažené šrouby, bojí se přímých záběrů, odmítá ze scén vytěžit víc, než by mohl a hlavně by si explicitně naladěný divák přál. Přitom atmosféra poměrně znepokojivá je, jenže i přes pouhých 70 minut výsledek obsahuje řadu scén, které měly být výrazně kratší. Škoda. 55% (27.05.2017)

John R. Leonetti díky spolupráci s Jamesem Wanem načerpal tolik zkušeností, díky kterým dokáže posbírat do svých filmů to nejlepší co se naučil a funguje to. Ani Vlci za dveřmi nejsou vyjímkou. Dobře vytvořená hororová atmosféra, kamera, střih, to všechno funguje jak má a i když zde nefigurují žádná strašidla, stejně dokáže snímek upoutat vaši pozornost a tak trochu navodit tu správnou atmošku při této home invasion z konce šedesátých let. (22.07.2018)

Krátký film o tom, jak sektička Mansnovic Karlíka opíchala manželku polského pedofila. Slušná atmosféra, ale to je tak vše. Prostě přijdou, zapíchají si a odejdou se zakrvácenými noži. A to je taky jediná viditelná krev. Jinak píchají skrytě, nesměle a s rejtyngem Kouzelné školky. Což je u takto tematicky jednoduše vyhraněného scénáře něco, jako by točili porno se záběry výhradně na poskakující čela šukajících či šukaných, avšak atmosféra kvartýru by byla dusná, upocená a sem tam by někdo nahlas heknul. No a já patřím k té skupině erudovaných a sofistikovaných diváků, co preferují vidět naprudko kundu, než šedesát minut upjatého chození kolem neexponované bodné rány. (17.05.2017)