BlacKkKlansman

Spike Lee zase jednou po delší době natočil něco, o čem se bude mluvit ještě hodně dlouho a co jistě zanechá v divácích hlubokou stopu. Takový impakt jako 25th Hour to na mě nakonec nemělo, ale i tak jde o zásadní snímek. Už z traileru jsem prostě věděl, že půjde o kvalitní záležitost, která bude stát zejména na dialozích, a to se mi také potvrdilo. Film si nebere servítky a sype do vás kulometnou palbou tuny urážek – zejména na konto černochů a židů – a zároveň si dokáže udržet vážnou tvář silného příběhu. I když by mě za to sám Lee asi zabil, tak některé dialogy mi připomněly scenáristický styl Quentina Tarantina, od kterého jsem právě na takovýto mix absurdního humoru, perfektně vypointovaných keců a dramatu zvyklý. Už dopředu jsem se bál, že film mi může zkazit pouze jedna jediná věc – a to přílišná snaha Spikea Leeho vyjadřovat se k aktuálnímu dění v dnešní trumpovské éře USA. A když už jsem si myslel, že byl v tomto ohledu dost mírný a trefný – menší špíčky a vtipné narážky uvnitř některých dialogů –, tak mi uštědřil direkt v podobě epilogu seskládaného z reálných záběrů z událostí v Charlotte, apod. Ano, chápu, že je pro Spikea důležité vytesat do kamene prohlášení o tom, proč film vznikl právě dnes a na co chtěl svým dílem poukázat, ale mě to tam prostě přišlo vtlačené na sílu a z mého pohledu to kazí integritu jinak skvěle vypointovaného snímku. To téma je samo o sobě silné a vševypovídající a je jedno, jaký má rok výroby. Scéna, kdy černošský pamětník hovoří o souvislostech lynčování pochybně odsouzeného černocha v roce 1916 – jehož byl svědkem – a přímého dopadu v té době vydaného nechvalně proslulého rasistického filmu Birth of a Nation, je dostatečně mrazivá a natolik působivá, že každému člověku musí dojít, co se Spike Lee snaží sdělit. Přílišná politická agitka tomu spíš škodí – takový už holt je Spike Lee... #ZdravýRozumMatters (01.07.2018)

Historka, která i přes svůj velký dramatický a střídmě sociologický potenciál pouze polechtá vlastní možnosti a potěší jen gradovaným nepředvídatelným závěrem. Ve zbytku času (a nejvíc v trestuhodně hloupě přilepeném epilogu) je to Spike Lee ve své nejhorší formě, tedy v podobě zaslepeného kazatele křičícího na celé kolo. S myšlenkami, které chce sdělit, plně souhlasím, ale jejich forma je tak strašidelně upachtěná, že týden po projekci mám problém rozpomenout se na příjemné špičkování Washingtona s Driverem a vybavují se mi jen donekonečna omílané narážky na tehdejší popkulturu a společenské stopy pro natvrdlé, proto jsem s hodnocením tentokrát přísnější. (21.02.2019)

Klasicky velmi dobře natočené politikum Spike Leeho...metaforická hraná studie kulturního a institucionálního rasismu v Americe...ten konec se zatčením rasistického poldy byl ale až moc velký hollywoodský happyend - to byl snad na celém oddělení jen jediný?! Dokumentární konec naopak překvapivý a velmi silný, v USA i po cca 170 letech od války Severu proti Jihu nebyl vyřešen primární vnitrospolečenský problém a nyní se zřejmě v cyklu znovu vrátil a vyplaval v celé své síle...tohle by klidně mohlo postupem času přerůst v novou občanskou válku, kdy demarkační linie už nebude geografická, ale půjde skrze společnost. USA jako ideál a příklad dobré praxe multietnické i multikulturní společnosti evidentně moc nefunguje. Jestli bylo ovšem záměrem tvůrců zdiskreditovat Davida Dukea (přeneseně Donalda Trumpa), pak na to šli velmi sofistikovaně a výsledný rámec mě docela překvapil... Zajímavé je také pozorovat, jak jde Spike Lee s dobou - dnes už by asi nestačilo natočit klasicky pojaté (anti)rasové drama ve stylu Hořící Mississippi, v dnešní postmoderně rozmlsané době je nutné natočit vtipně bizarní příběh v hlavní roli s svého druhu černošským ,,superhrdinou"... (31.10.2018)

Spike Lee přesně ví, jak divákovi podat příběh tak, aby ho zaujal (a zároveň si o daném tématu zjistil mnohem více). To poslední platí hlavně v případě, že o situaci v zahraničí nejste nikterak informováni, a strejdu Trumpa považujete za spasitele světa. Ústřední příběh, který stojí na Johnu Davidu Washingtonovi a Adamu Driverovi má totiž koule. I přes pomalejší začátek, který stojí spíše na zajímavě podaném dramatu navíc servíruje jednu libovou černo-humornou scénu za druhou (díky tomu zaujme širší masy). Mezi nejlepší scény filmu tak nepochybně patří Ronovo telefonování do klanu, či Davidu Dukeovi, pořízení klubové kartičky, nebo Flipovi návštěvy v ústředí. BlacKkKlansman tak věrohodně podává působivou kritiku lidské osobnosti plné předsudků a nenávisti. Když navíc na začátek a konec doplní i nějaké ty reálné záběry (se kterými se nijak nemazlí, ale předhodí je před vás náhle a surově), většina diváků mu to bez problémů "sežere". Proto jdu na jasných pět hvězd... (14.09.2018)

Takhle, nevím jestli mě to tak zasáhlo nebo jestli z dlouhodobého hlediska pokládám tenhle film za přelomovej, to asi spíš ne. Ale už dlouho jsem neviděl takhle dobře vyváženou a zábavnou žánrovku. Funguje tady fakt všechno, každá scéna, každá hláška, hereckej výkon, nic mi tu nepřijde off a všechno to krásně drží pospolu. Nechci se tady politicky zabírat tím, jak moc byl konec nutnej k takovému vyhrocení, mě to přišlo že to zapadá, a že to dává smysl, tak jako komentář, tak doplnění filmu jako samotného. Do toho to dýchá fakt dobrou atomsférou černošských filmů 60 a 70 let, na které třeba dost odkazuje Tarantino. a jo, je to prostě precizní produkt, a je mi líto, že jsem to tehdá nedal v kině. (05.03.2021)