Studená válka

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 % (20.09.2019)

Vizuálně Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem lidového pěvecko-tanečního sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se však omrzí rychleji než dokolečka omílaný popěvek ojojoj. (03.07.2018)

Citlivě snímaný, ale až roboticky sestříhaný, klipovitý snímek snažící se zvážit sladkost života v teplých polských ústech… Vadilo mi, jak krása hudby a hlasu padala pod stůl, jak všechna ta hudba jen čněla jako pomůcka rytmizující příběh, jehož zraňující všednost nezhojila ani ta fantasticky vnímavá kamera, která jako by zavřela oči a nechala se vést jen tím temným sněním – a tak spatřila všechno. (28.09.2019)

Kombinace Polska a Francie to je něco pro mě, vždy, za všech okolností a ve všech souvislostech. A Studená válka je jedním slovem nádhera. Dějově minimalistické, obrazově bohaté, herecky přesné, režijně bravurní. Závěrečnou minutu bych mohl sledovat hodiny. Láska v Polsku, láska v Paříži v dusivé době, kdy pro něco minimálního musíte udělat maximum. Dechberoucí a srdcervoucí zároveň, Joanna Kulig umí zahrát děvku i femme fatale a vlastně obojí současně. V Cannes umí vždy ocenit mimořádně kvalitní evropský film. Pawlikowski opět na Oscara! (28.12.2018)

Zatiaľ asi najlepší Pawlikowski. Páčilo sa mi hudobné prostredie a akási ľahkosť s ktorou boli dôležité udalosti u hlavnej dvojice prezentované divákovi. Je jedno či to bolo idylické Poľsko na začiatku filmu, alebo bohémsky a odťažitý Paríž na konci. Tomasz Kot a krásna Joanna Kulig pre mňa ako pár, ktorý zažíva politické strasti a neistoty, fungovali. Tiež sa mi páčilo, že sme tu mali tradičné piesne a ľudovky, rovnako ako aj energický jazzík. Film síce nepôsobí ako myšlienková studnica múdrostí. Ale má príjemnú atmosféru, netlačí na pílu a v zásade ako príbeh funguje. Hoci ten koniec je možno pre mňa trošku silene "poetický". Ale tým, že to má toľko minút. A sleduje to celý príbeh jednej lásky to u mňa fungovalo. Hoci emócie tam budete hľadať podobne ako pri Ide naozaj len ťažko. (23.01.2019)