Studená válka

Černobílá tomuto příběhu padne jako dětská prdelka na nočník. Složité politické období let 1949 až 1964 se trpce promítne do vztahu dvou mladých umělců, on je nadějný skladatel a vynikající klavírista, ona začíná jako zpěvačka a tanečnice folklórního souboru. Jejich cesty se osudově protnou a těžko říct, který nepřítel je pro jejich vztah větší, zda budování socialistické vlasti (a proti tomu touha po svobodě) či oni sami, svými obtížně slučitelnými povahami, prožitou minulostí. Tomasz Kot opět výborný, Paweł Pawlikowski poklona. (05.08.2019)

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)

Rádoby artové melodrama, ve kterém ústřední duo opakovaně a DOBROVOLNĚ volí jiné životní cesty než být spolu, aby to pak mohli olitovat. A jen se tak v průběhu let občas potkávají, aby se jeden druhého zeptali, jak jsou na tom. Navíc film bez emocí, který snad NECHCE abyste jejich lásku prožili a NEPOTŘEBUJE abyste pochopili ta jejich všechna rozhodnutí. Melodrama o dvojici stejně černobílé, jako je jeho hezká obrazová 4:3 kompozice. Za ní třetí hvězda. Studený film. [Cannes] (12.05.2018)

Pawel Pawlikowski je respektovaný evropský filmař. Nyní předložil minimalistické drama o lásce mezi mladou členkou a šéfem polského lidového pěvecko-tanečního souboru, kteří tak moc chtějí být spolu, jenže to furt nějak nevychází. Sbor sklízí úspěchy, má své pády, musí se podrobit režimu a začlenit do repertoáru budovatelské písně, a tvůrci nás tak postupně (velmi zkratkovitě) provedou dějinami nejen stalinského Polska: použitím černobílého a neširokoúhlého obrazu. A ano, kompozice jsou to opojné a oku lahodící. Herecky je to velmi slušné, za Joannu Kulig palec nahoru. Se zbytkem je to horší. Celkové vyznění na mě tolik nedolehlo, výsledek je studený, pod kůži se mi nedostal. A přitom o emocích by to přeci mělo být. (16.03.2019)

Proč se, sakra, takovéhle filmy nenatáčejí u nás? Nemám příliš rád hudební snímky, ale tohle nebyl jen film hudební, nýbrž film o hudbě. O podstatě (evropské) hudby. A taky o podstatě lásky. Opravdu mimořádné evropské filmové dílo současnosti, reflektující a odkazující se ovšem k minulosti - a to nejen příběhově, tématicky, ale i formálně. Ozvuky filmové nové vlny, nádherná černobílá kamera, neuvěřitelně sofistikovaná a přesvědčivá mizanscéna, Zeitgeist... Nesnesitelná lehkost bytí obou hlavních hrdinů, jejichž osudová láska je marněna jednak temnou dobou, komunistickou totalitou a Železnou oponou, ale i jejich vlastní neschopností se vztahu naplno odevzdat, nedostatkem pokory, jakousi existenciální odtažitostí, odstupem, oním prokletím evropského intelektuála. Je tu patrno opravdu silné prolnutí k dílu Milana Kundery, který navíc rovněž ve většině svých románů čerpal z autobiografických zážitků - osobně jsem odsoudil hlavní hrdinku kvůli jejímu vztahu (nezájmu/zanedbávání) ke svému dítěti, které měla s tím (ne)správným partnerem, což ovšem není omluva...a ono filmové dítě je ve skutečnosti scenáristou a režisérem tohoto filmu! Je to bolestný osobní příběh - temně romantická linka je vystavěna na základě běhu života rodičů polského tvůrce, kterým je film věnován. Posmutnělá rezignovanost, Dichtung und Wahrheit Pawla Pawlikowskiho... (18.11.2018)