Mazací hlava

Lynchův černobílý debut je spíš než filmem pouze sledem hypnotizujících obrazů ovlivněných surrealismem, němou groteskou a totálně ujetou představivostí autora. Pouze pro skalní příznivce, hlavy ostatních tento snímek zpracuje jako gumu na tužky a budou rádi pokud skončí za radiátorem ústředního topení. Nejlepší je ovšem to příšerné dítě. (12.01.2003)

Poprvé se mi při filmu stalo, že jsem zařval. Ne, tak to nemyslím, ale zaječel jsem rovnou dvakrát. Občas jsem však měl pocit, že k prvnímu významu tohoto dvojsmyslu bylo blízko. Lynch je zvláštní a dosti kontroverzní režisér/umělec, docela ho uznávám, jeho kraťasy mi však moc neříkají, celovečerní filmy se mi líbily víc. Samozřejmě nebudu předstírat, že jsem tuto šílenost (doslova) plně pochopil, ale analyzovat ji rozumem je podle mě chyba. Podle mě Lynch surrealisticky zobrazuje svá traumata ze života (např. o jeho dceři), ale nějak poskládat dohromady jsem si to ve své vlastní palici nedokázal. Znovu bych se na ten film nepodíval, docela jsem ho rozdýchával (zařval jsem právě u záběru na osypané dítě a ještě nějakou halucinaci, nejspíš kvůli nervovému rozpoložení), ale jen během dne a neotevřelo mi to žádnou překonanou fóbii. Možná proto, že jsem prostě moc mladý a nemám zkušenosti s dětmi nebo životem podobnému Henryho Spencera. (12.10.2016)

Zde se na sebe Lynch poprvé strhnul pozornost užší skupiny filmových maniaků.V jejich okruhu se film stal kultovní záležitostí. V duchu jeho předchozích děl se jedná o naprostý úlet jehož nejen psychoanalytickými interpretacemi by se dali popsat stohy papírů. V té době už bylo jasné, že se zrodil velký režisér a umělec s rukopisem - auter. Film obsahuje několik nezapomenutelných geniálních scén. Například společná večeře, scén se stříháním obvazů „miminka“ či tanec dívky s nádory na tvářích…Tyto scény mají naprosto drtivý efekt na psychiku diváka. Jsou šokující, ale ne banálním způsobem. Vyplývá z nich, že máme co do činění s velkým umělcem. (16.11.2004)

Klíčem k většině filmů Davida Lynche je pochopení, že jeho filmy k pochopení jednoduše určeny nejsou, avšak zamyslet se nad nimi, to už je něco úplně jiného. V mazací hlavě lze nalézt symbolismus, metafory, drobné pointy (problematická péče o dítě, objevení kousku sebe v něm, ovládání osudu někým shora + němožnost vzít to zpět apod.), ale i čistý chaos s jediným cílem - zapůsobit na diváka, vyvést ho z míry, ohromit, fascinovat něčím nevídaným, ale současně vlastně ničím. Mazací hlava je spolu s Tetsuo nejbizarnější, nejšílenější a nejpsychotičtější film, co znám, David Lynch v něm předvedl totální abstrakci jakožto filmové umění, ale přesto si myslím, že řada věcí šla udělat mnohem lépe. Pomalé tempo je k vytvoření depresivní a "duševně nemocné" atmosféry nutností, ale v méně zajimavých scénách, jakože film skutečně není vyrovnaný, se šeredně vymstívá. Mnoho pasáží však zachraňuje perfektní industriální zvuková stránka. 7/10 (09.04.2009)

Eraserhead je hlubokou sondou do nejtemnějších propastí lidské mysli, kde realistický pohled nevidí přes veškerou černotu nic. inspirace v nejděsivějších nočních můrách předvídá jedinečnou atmosféru, která je rozvíjena brilantním zpracováním technické stránky filmu. výprava uvádí diváka do prostředí klaustrofobického, industriálního, technokratického a znepokojivého pro svou všednost a zdánlivou obyčejnost. i přesto, něco v něm je "špatně". kamera zůstává povětšinou statická a umírněný střih zapříčiňuje neobvykle dlouhé, vtíravé záběry. náměsíčné projevy herců a všudypřítomná čerň šerosvitu přidávají na dojmu mlžné clony mezi divákem a obrazem. jak i v pozdějších filmech David Lynch dokáže, je mistrem v práci se světlem a stínem, což v černobílém filmu vyniká dvojnásob. otevírají se nové možnosti v komponování záběrů. takřka taktilní rozměr získávají povrchy podivných textur, vynikající v nejnezvyklejším, chvílemi pohasínajícím nasvětlení. probouzejí v mysli vzpomínky na doteky podobných povrchů, a tak může mít divák pocity, jako kdyby při sledování filmu opravdu zanořoval prsty do bahnitých hmot, nebo snad číchsi hnisavých ran? ještě více se může pod kůži vrývat zvuk - jeden z nejvýraznějších výrazových prostředků Mazací hlavy. Máloco tolik přispívá hutné atmosféře - všudypřítomné ruchy, skřeky, to táhlé hučení, které podkresluje celý film ale podvědomě pustoší stabilitu divákovy mysli. a co ty pazvuky, které jen málokdy patří viditelnému zdroji a ještě méně často se daří jejich příčiny domýšlet? raději si nepředstavovat, co všechno se může ukrývat v temných zákoutích mizanscény, kam světla nedosáhnou, nebo v prostoru vynechaném mezi střihy. ale ten možná není nic víc než bezrozměrnou tmou, chaosem a peklem, které časem pohltí všechno a každého a v posledku do této tmy odvanou ostatky každého z nás jako pouhé žmolky titulních gumovátek. celý film pak jistě není méně než audiovizuálním zpředmětněním onoho děsu z nicoty, do které se všichni nezadržitelně noříme jako do černého bahna. od toho ani ulpívání na lepkavých potomcích nepomáhá. dostavuje se pocit stejně svíravý, jako při bezprostředním ohrožení života, pouze temný a neviděný. zůstává pod povrchem, tlumený, ale neustálý. a jedině nevědomí se odváží zhmotnit všechny ty hrůzy, "bezpečně" ukryté za radiátorem vědomí. Lynch rozpoznal ve filmovém médiu schopnosti oprostit se od zákonitostí tak zvaného reálného prostoru a času a nalezl tak úzkou souvislost s nekonečným počtem dimenzí, kterými disponuje snění. jediným limitem jsou pak samy obsahy mysli ukládané a zpracovávané při vnímání. mimo jiné typicky lidský poznatek: vědomí vlastní konečnosti. (31.01.2006)