Slovo dělá ženu

Takovým způsobem, jakým je udělána komedie Slovo dělá ženu, se má vyjadřovat optimistická a vitální agitka komunistického společenského uspořádání! Prvorepubliková filmová hvězda Oldřich Nový svým talentem a zkušeností vstoupil do služeb budovatelského nadšení. Z jaké části bylo toto spojení dobrovolné a z jaké části bylo vynucené, nehraje příliš velkou roli. Doba nebyla jednoduchá a sympaticky lze vnímat fakt, že filmem se nezastrašuje a neděsí, ale s upřímnou radostí se hledí na možnou velkolepost pohodlnější a spravedlivější budoucnosti. Kulisy jsou poplatné době svého vzniku, herectví i atmosféra zachovává to nejlepší z komediálních filmových her před zestátněním. Film dokáže svou radostnou náladou, rozvernou hravostí a dobíravými replikami stále bavit, byť někdy i neplánovaně. Hlavní postavou budovatelské veselohry je Ludvík Zach (příjemný Oldřich Nový), technický zlepšovatel, workoholik a ukázkový vzor nadšeného budovatele. Hlavní ženskou postavou je Jarmila Svátková (zajímavá Jiřina Steimarová), soustružnice, básnířka a emancipovaná žena. Komunismus znamená rovnost a zákonitě hlavní zápletkou je střet pohlaví v soutěživosti, předsudcích, stereotypech a ctižádosti. Nutno dodat, že s elegantním šarmem vnímání světa dle Oldřicha Nového. Z výraznějších postav se sluší zmínit Ludvíkova synovce, nadšeného pracanta a amatérského fotbalistu Jirku Zacha (sympatický Jaromír Spal) a Jarmilinu spolubydlící a věrnou kamarádku Boženku (půvabná Alena Kreuzmannová). Z dalších rolí: další kamarádka, vedoucí ženského vývojářského týmu, feministka a inženýrka Marie Vaňková (šarmantní Taťána Vavřincová), ochotný úderník a člen Zachova týmu Jakubec (příjemný František Paul), jeho žárlivá manželka (Nelly Gaierová), další Zachův úderník a naháněný hudebník Jonáš (zajímavý Rudolf Deyl ml.), prozíravý ředitel strojírenského závodu (Vladimír Leraus), s novým směrem těžce se srovnávající dělník Kalous (příjemný Antonín Holzinger), či názorně poučený Bertík Koudela (František Kreuzmann st.). Není to převratné dílo a jeho význam i funkce nejsou nedoceněny. Je to zajímavost doby, která stále dokáže pobavit a rozesmát svým temperamentem. (25.01.2017)

Já vím, že to je strašné v tom, jak to propaguje rovnost, která vlastně nikdy pořádně neexistovala, což je patrné i v současnosti, je to hodně agitační, a vůbec příběh je strašně banální, ale ono je vidět, že se ti herci prostě snažili a že Oldřich nový chtěl pořád hrát, i když role dostával špatné. Chtěl jsem vědět, jak to dopadne, i když to bylo zřejmé. Pravda, ta radost z práce je místy hodně ubíjející. (21.01.2015)

Předstírat nad tímto dílem nadšení po filmech jako KRISTIÁN či SVĚTÁCI by bylo krajně neprozřetelné. Z druhé strany - posuzováno z hlediska braku a kýče hraného filmu - není podívaná, která se nabízí, zcela k zahození, byť si o kvalitách PLAVECKÉHO MARIÁŠE nebo obou ANDĚLŮ, rovněž přeplněných pseudobudovatelským optimismem, může nechat dát zdát. Souboje s cenzurou, jejíž tupost tehdy vrcholila, byly nesnadné a výsledky v drtivé většině případů předem dané. V temných padesátých letech jen výjimečně docházelo k průlomům v kvalitě a jen občas se konalo skutečné nadčasové umění. Přesto - nebo právě proto - bych snahu o dialog, pokus o společenský šarm i nepřehlédnutelné úsilí o lidský rozměr vnucené fráze neodsuzoval víc, než si zaslouží. Není divu, že dobová kritika film - ze svého hlediska i v duchu funkcionářskonomenklaturního zadání - zatratila. Oldřich Nový se totiž z filmu nedal byť jakkoliv vyhodit. Toto podivné ozvláštnění by nemělo být přehlíženo. Ovšem ani přeceňováno. (28.05.2011)

Už jen samotný fakt spatřit Oldřicha Nového v montérkové kombinéze je životní šok, ale přidáme-li k celkovému katastrofickému obrazu ještě s elánem zazpívaný song o tom, že Nad muže není, je po legraci. A to i tehdy, uznáme-li alespoň matné záblesky v podobě ironických přestřelek mezi Novým a Steimarovou. Neuvěřitelné, že s Kristianem uslyšíte zpívat stroje. (26.02.2009)

Slovo dělá ženu je film skorem nehodnotitelný. Oldřich Nový, a nejen on, do něj soustavně propašovává cosi z elegance první republiky a zároveň neustále idealizuje dobu kolem sebe. Ať už je to byty a jejich zařízením nebo kabrioletem, ve kterém se vozí, pořád jde o eleganci a kultivovanost. Na druhé straně bylo nutno zabudovat do filmu povinné nadšení a víru ve světlou budoucnost. Ne že by se to úplně tlouklo, ale příliš to nefunguje. Ty závodní dechovky, dělníci pracující od nevidím do nevidím, stále vpřed bez ohledu na cokoli pod moudrým vedením Stalina a Gottwalda (jejich portréty jsou často přítomny v mnoha zasedačkách apod.), i těchto průvodních znaků si užijeme do syta. Přesto jde o film celkem rozumný, s propagandou spíše podprahovou a s celkem nadčasovým poselstvím. (17.08.2012)