Nikdo nic neví

Je jisté, že česká kinematografie nemá moc filmů v komediálním žánru s kontextem nacistické okupace. Josef Mach natočil vzhledem k roku vzniku výrazně humornou vizi války, kdy příběh zapadá do obecné nálady okupované Prahy, ale vše je příliš přehrávané a utahané. Gagy jsou takové nijaké a groteska je to spíše podprůměrná bez překvapujících momentů. (15.03.2014)

Dávno před Sedmou rotou uměli Češi i z tragické situace vyřešit vynikající komedii či spíše grotesku ne nepodobnou americké klasice. Ten film se mi poslední dobou míjel, ale vzpomínky na to, jak dva tramvajáci nevědí, kam s ním, mi zůstaly už od dětství. Filipovský, Marvan a Neumann, to byli mistři české veselohry. Linkers byl ovšem také skvělý. (16.01.2018)

Válečná crazy komedie, kterých francouzi natočili stovky, ale i u nás jich pár (asi jsme nebyli tak frustrovaní) vzniklo. Ústřední dvojice je dostatečně nosná, nicméně ji ještě výtečně doplňuje Eduard Linkers. Dá se říct, že vtipy a gagy jsou na dnešní dobu omšelé, nicméně zasmát se dá. Vyvrcholení filmu je bohužel poněkud jalové, takže poslední věta filmu - zamilované zvolání "Karle!" - jen ukazuje, že je nejvyšší čas skončit. (05.10.2008)

Válečná komedie natočená jen rok a půl po skončení druhé světové, je jen další důkaz, že člověk se otřepe ze všeho a že humor je jednou z cest, jak čelit tvrdé realitě.  Tvůrci se ale vypořádávají s nácky a kolaboranty poměrně korektně. Jakoby přece jen neuteklo dostatek času a nechtěli bagatelizovat strach, který esesmani vzbuzovali. S výjimkou postavy vyděrače, kterého si střihl Linkers a který posloužil ať už v tuhém, nebo vláčném stavu jako zástupný fackovací panák, se do zesměšňování nacismu nepouštěli. Díky tomu sledujeme soustavu gagů, která dává takovému filmu potřebné odlehčení, ale nijak se nefilozofuje, nemoralizuje. Nejde ani o ztřeštěnost, jako třeba Eso es, ale spíš povzbudivé mrknutí na diváka....už je po všem, do kin zase pomalu míří zábava. Dnes bohužel víme, že na předválečnou komedii se už navázat nepodařilo. (28.04.2023)

Josef Mach jakoby se zhlédl ve francouzské či britské kinematografii, v níž má tento žánr předlouhou tradici, když hned svůj debut Velký případ a vzápětí svůj druhý film Nikdo nic neví natočil v duchu absurdní kostýmní frašky zbudované navíc na základech americké němé grotesky. Vyrovnat se s hrůzami druhé světové války smíchem, bláznivým humorem a parodií, to je věru osobitý přístup, který se ve Střední Evropě právě moc nepěstoval, narozdíl třeba od dvou výše zmíněných západních národů (ale důvod je nasnadě - válka byla pro Angličana či Francouze ve srovnání s protektorátní realitou přece jen menším traumatem). V kontextu doby a vývoje naší národní kinematografie je pak snímek točený v duchu francouzské či britské školy kostýmní situační komedie malý zázrak, rok 1948 přinesl snahám o podobně laděný projekt dogmatické stop a kodifikované zpodobnění druhé světové války bylo výhradně a pouze žánrem válečného dramatu (na Josefa Macha tak navázal až po předlouhých 50 letech Jiří Chlumský v roce 1997 snímkem Stůj, nebo se netrefím!). Veselohra postavená na síle komických gagů, záměn osob i věcí (pouzdro na basu atd.), komických nedorozuměních a opravdu skvělé ústřední dvojici Marvan - Filipovský, české mutaci Laurela a Hardyho. Po jejich boku vyčnívá i Eduard Linkers, který byl do role gestapáka (paradoxně byl ale svým původem Žid) obsazen již v animované fenomenální Vzpouře hraček a Hermína Týrlová přesně našla škatulku, k níž ho předurčovala jeho fyziognomie a které se až do svého odchodu z republiky nezbavil. (13.12.2012)