22. července

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)

Trochu lepšie ako Utoya. Tam sme videli študentov behajúcich po lese a vraha žiadneho. Tu naopak uvidíme vraha, ale vraždy takmer žiadne. Pozitívne je aspoň poukázanie na motiváciu Breivika, čo ho k tomu viedlo, jeho súd a celý ten humbuk okolo toho. Je na zamyslenie, že nedostal slučku. Minimálne ho mal zlynčovať dav rodičov, avšak dnešné právo akoby skôr chránilo vrahov ako obete. No pocity preživších, na ktoré sa režisér upriamil, mi boli dosť ukradnuté, zbytočne film natiahli. (17.10.2018)

Asi nejslabší Greengrass. Počáteční střelba v sobě sice má onen nádech syrové autentičnosti, nicméně její následky zabíhají do mírné sentimentality, plus ono skákání od jednoho aktéra filmu ke druhému narušuje dějovou konzistentnost, která se ze začátku zdála být docela dobře budovaná. Celý snímek je vlastně takový dost... chladný. Možná by se to filmu dalo odpustit, ale sakra, tohle pochází od režiséra a scénáristy Letu číslo 93, taktéž vyobrazení reálné tragedie, která ovšem měla daleko větší emocionální náboj. 22 July nicméně jen tak ledabyle přeskakuje mezi jednotlivými liniemi (přeživší chlapec, Breivik a jeho advokát), a i když jsou mnohé interakce zajímavé, ani jedna linie ze sebe nevyždíme tolik, kolik bych si od ní přál. Je to ale pěkně natočený, plus tvůrci si rozhodně umí vybrat herce. Jelikož se ale jedná o Greengrasse, kterého považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, určitého zklamání se zbavit nemůžu. Snímek ale dá dobrou představu o tom, co za zrůdu ten Brevik vlastně byl. Bohužel se ale obávám, že kdybyste to pustili nějakému voličovi SPD nebo DSSS, buď by to zavrhl, protože se jedná o "západňáckou" propagandu, nebo by řekl něco na způsob: ,,Je to ošklivé, ale vlastně ho chápu." Lepší 3* (18.05.2020)

Ta finální interpretace je sice dost jednostranná, na druhou stranu je asi fér si přiznat, že v tomto ohledu měl Greengrass svázané ruce – mám na mysli „politické vyznění“ jeho adaptace. Vadilo mi, že se v druhé půlce nešlo více do hloubky a že celý soudní part sloužil primárně k rehabilitaci přeživších a obětí. Zkrátka mám za to, že takhle závažné téma by si zasloužilo mnohem hlubší analýzu politických a sociálních aspektů. Úvod v Oslu a následně na Utøye je hodně intenzivní, zbytek filmu bohužel trochu jednostranný. Jsou to takové 4* s odřenýma ušima. [70%] (22.11.2021)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)