Nahota

Doznívající, spíše chladnější, nová vlna, která má předobrazy jinde (třeba Mášovo Bloudění), civilismus je vlastně nejsilnější u neherců (scény z pohřbu a následně hospody mají velkou autencitu) a Jarmily Kurandové spolu s V. Galatíkovou, u jiných (Čepek, Vlado Müller, Bohuslav Čáp) je poněkud chtěně tlumené.Literární složka filmu je navíc velmi literátská. (22.09.2018)

Ajovaris! ...a drsně! Opětovný kontakt s normálním světem zřejmě nebývá pro bývalé vězně jednoduchou záležitostí. O to víc tísnivý pocit vyvolává, jde-li pouze o krátkou dočasnou propustku jako v případě hlavní postavy Jana-drsňáka. Tohle psychologické drama se mi hluboko vrylo pod kůži i díky silné hudbě Luboše Fišera a vynikajícímu Petru Čepkovi v hlavní roli. Ačkoliv jsem dlouho měl Čepka za nesympatického a nepříjemně působícího herce, zde mne neskutečně uhranilo jeho podmanivé herectví, ty pohledy a charisma, které z něj přímo vyzařovalo. Zajímavou volbou se ukázalo i obsazení neokoukané tváře Kristiny Hanzalové, která ztvárnila opuštěnou mladou učitelku Jarmilku, ocitající se v dilematu lásky (či spíše vztahu) mezi doktorem, kterého nemiluje, a nabízejícím se Janem, omezeným vyhraněným časem a povinností návratu za mříže. Velice citlivé vyprávění o hledání ztracené útěchy po stopách mládí, s působivou atmosférou, kterou podtrhuje kromě hudby i vizuál plný vyschlých, šedých barev. Příběh plyne ve své délce hodně pomaly, ale nechává nahlédnout jak do psychologie postáv, tak do celé vesnice (například i skrze odlehčenou scénou s dechovkou hospodě či setkání s Jarmilčiny přátely z viného sklípku). Výborný režisérský debut, který Václav Matějka snad už nikdy poté nepřekonal. 95% (52 rokov filmu za 52 týždňov) (10.03.2019)

Tak tento malý veľký film som si pustil po Návrate ztraceného syna a musím povedať, že sa mi páčil minimálne rovnako. Porovnávanie je celkom na mieste, keďže začiatok je takmer totožný a (hlavne) v obidvoch filmoch vládne ťažká melanchólia. Čo je ale pozitívnejšie na Nahote, tu tie pocity nemuseli byť tak často vyslovované. Bolo to zrejmé aj bez slov. A navyše prikrášlené krásnou krajinou a ešte krajšou hudbou. Prostredím, v ktorom aj obyčajný pohľad z okna do noci zároveň depresívne vôbec nepôsobí. Jediné čo môžem vytknúť je Kristina Hanzalová a jej divadelné neherectvo (kto uvidí, pochopí). Ďalším nesporným kladom bol však Vlado Müller so svojou charizmou a nenapodobiteľným hlbokým hlasom. Toho zatienil už len Čepek v hlavnej úlohe mladého človeka, ktorý sa stále len nasiera a uteká, aj keď pred vlastným hnevom neujde. Som naozaj spokojný. Na dva filmy ktoré sú mi natoľko blízke každý deň nenatrafím. To už ale odbočujem. (02.11.2013)

Poměrně smutný psychologický snímek o tom, že "někdo k sobě přitahuje štěstí, někdo neštěstí." Konstatování Vlado Müllera "špatně jsme se narodili," je přitom charakteristické snad pro všechny výraznější postavy filmu (snad s výjimkou moudré "paní domácí" v podání kouzelné Jarmily Kurandové). Určitě to platí jak pro mladého vězně Jana alias "drsňáka", jehož matka, jak říká "byla kurva a otce nezná", tak pro krásnou ale osamělou učitelku Jarmilu, která se "bojí milovat, jen se mučí a čeká až jí někdo vysvobodí." Oba jsou sami, a hledají zpřísněnou duši, přesto to jejich vzájemné sbližování je dost složité (až trošku zdlouhavé). A nemá žel ani žádné nadějné vyhlídky, i když v to oba moc doufají. Petru Čepkovi byla ta role snad psána přímo na tělo, jeho charisma je neskutečně silné. Silný je i hlavní (trošku překvapivě pozitivně laděný) hudební motiv, který v sobě nezapře typický rukopis Luboše Fišera. (20.02.2018)

Psychologické drama. Ve filmu se toho mnoho nenamluví a je těžké vyrozumět, co chce vlastně divákovi říct. Snad že pustý život může náhle získat díky lásce hodnotu, a tehdy člověk teprve může začít náležitě litovat svých hříchů. --- Téměř celý film je představením Petra Čepka. Hledá lásku sveřepě a náležitě nerudně. Je dobrý, ale do nebes bych jeho výkon nevynášel; hraje jen totožný typ jako již předtím v silnějším (a vůbec hodně podobném) Vláčilově Údolí včel. --- Nostalgicky působí obrazy venkova v historickém okamžiku, kdy poslední generace českých sedláků vymírala a na místo vzápětí dorazily bohaté normalizační strukturální fondy a všeobecná kulturní devastace. Je to tak zřetelně protisocialistické, že by to možná zůstalo v trezoru i nebýt emigrační aféry představitelky vedlejší role. --- Dobrá filmařina, dobrý Čepek, ale Matějkův scénář a dialogy nejsou na výši tak náročného námětu. Není vůbec snadné psát s onou koncentrovanou intenzitou jako Hemingway. --- (Mimochodem, zamyslel jsem se i nad názvem filmu. Napíšeme „Čepek - Hanzalová“, a pod to „NAHOTA“. To zaboduje. Matějka tak jde ve šlépějích jistého zapomenutého českého génia, který kterousi svou hru uváděl pod vhodně zvoleným názvem „Jitrnice zdarma“.) (29.09.2010)