Reklama

Reklama

Nezapomenutelný spor dvou mysliveckých spolků nad zastřeleným kancem... Filmová adaptace povídkové knihy Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek byla natočena v roce 1983. Jednotlivé povídky jsou vlastně portrétními miniaturami sousedů, s nimiž Bohumil Hrabal žil uprostřed ojedinělé chatové oblasti v Kersku nedaleko Prahy. Většina těchto literárních postav má svůj reálný a živý předobraz. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se před očima diváků rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu tak ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem. Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými. Za zmínku stojí, že vedle známých herců – Rudolfa Hrušínského, Jaromíra Hanzlíka, Josefa Somra, Petra Čepka a Jiřího Schmitzera, se tu v epizodních rolích objevují kromě autora samotného i dva významní čeští režiséři: Jiří Krejčík jako věčně hladový pan Karel a František Vláčil v roli starého myslivce. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (664)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Když někdo umí, tak prostě umí a to platí jak pro literární předlohu Bohumila Hrabala, která uvedla v život bodré panoptikum chatové kolonie v Kersku, tak pro snímek Jiřího Menzela, který znovu potvrdil svůj vytříbený talent pro konverzi kvalitní literatury do kvalitního filmu. Co funguje Hrabalovi díky slovu, funguje Menzelovi díky precizní práci s obrazem, scénářem a herci. Nádherný film, poetický v tom nejpoetičtějším slova smyslu. Jaromír Hanzlík ve druhé osudové rolí... ()

Lima 

všechny recenze uživatele

Specialista na Hrabalovské adaptace Jiří Menzel opět nezklamal. K takovému filmu, který viděl každý, snad ani netřeba nic dodávat. A tak jen snad upozornění na herecké kreace dvou režisérských velikánů - Františka Vláčila v roli senilního, rozklepaného starce a Jiřího Krejčíka v roli nenažrance, který sežere všechny klobásy. ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Jiřímu Menzelovi se znovu podařilo natočit skutečně PÁBITELSKÝ film v tom nejhrabalovštějším slova smyslu, to je bezesporu. Hledat krásno v těch nejobyčejnějších věcech, vidět a vnímat v estetickém rozměru a to doslova cokoliv a kdekoliv, umět otočit optiku vnímaného jevu a to tak, že nám pak může obyčejná brambora svou prostou krásou připomínat orchidej, zabití divočáka a jeho následné potravinářské zpracování a konzumaci můžeme považovat téměř za pohanský rituál, lidské podivínství můžeme vnímat jako projev individuální krásy a velikosti člověka a z jakéhokoliv obyčejné lidské činnosti můžeme být při správném úhlu pohledu unešeni a doslova esteticky omámeni... Tak nám v tomhle díle člověk sbírající naprosto iracionálně starou veteš připadá jako úžasně mluvící poeta a básník materie; podivínský boháč dělící se o svůj luxus s kozami a slepicemi jako bohémsky dekadentní aristokrat ducha vysmívající se svému řádu a obvyklému způsobu života v něm; spolek myslivců jakoby vypadl z klasické němé grotesky atd. atd... Ze všeho ale kongeniální režisérský Menzelův tvůrčí přístup zachoval i ve filmové podobě Hrabalovy knihy magii a sílu slova, na které staví většinu emocionálně silných filmových obrazů. Neboť celý film není klasicky vyprávěn po nějaké dějové lince, ale jde spíše o volné pásmo jednotlivých epizod a mnohdy i klasických filmových gagů (např. postavy malující nápis ,,Zahrádkáři Kersko"), které dohromady tvoří jakési jemné předivo Hrabalovského světa decentního humoru a krasosmutnění... Celé Kersko je jakožto lokalita velmi magickým místem, kde se v lesním oparu dá zahlédnout osamělý běžec, koza jedoucí v americké limuzíně či myslivci v civilu pronásledující na kole zmateného divočáka... Smrt tohoto kance je vůbec leitmotivem a stěžejním bodem díla. Vše vyprávěné a zobrazované má vlastně počátek v konci tohoto divokého prasete, vše se točí kolem lovu a ulovení divokého zvířete - ostatně je tu nepřehlédnutelná nějaká archetypální, zřejmě slovanská paralela (také většina dialogů se točí kolem gastronomie a jde skoro o jakousi chválu jídla). Vyvrcholení je společný hodokvas uspořádaný na oslavu a z masa zabitého kance. Zde se mají smířit dvě odvěké nepřátelské strany - dva spolky myslivců. Avšak z již klasického malicherného sporu, zda bude divočák udělán se zelím či se šípkovou omáčkou, vzejde záhy poznání, že smíření odvěkých rivalů, jejichž svár trvá příliš dlouhou dobu a nemá vlastně žádné racionální příčiny, že takovéto smíření již není možné. Klasické zlidovělé hlášky ,,se zelím" a ,,se šípkovou" tak vlastně dávají poznat, jak těžko se řeší tradičně po generace přejímané nepřátelství (asociovat lze mnohé - třeba palestinský konflikt, svár křesťanů a muslimů, ale třeba i dlouholetý spor sousedů atd., křičí se vlastně také nesmyslné slogany a fráze a vede to k půtkám, hádkám, válkám a zabíjení... ve filmu naštěstí jen k nádherné hospodské rvačce). Příznačná freska skutečného českého života viděného filmovou čočkou ojíněnou poezií, přehršel typických českých lidiček a skoro nerudovských postav (nádherná role pro pana Hanzlíka, spolu s obdobně vyznívající v Postřižinách jeho životní a ,,škatulková"; plno velikánů českého filmu - příznačně smutná role režimem decimovaného pana Vláčila, sám Bohumil Hrabal v epizodní postavě chataře vynášejícího (zřejmě) septik dokresluje kolorit chatové oblasti Kersko, kde skutečně vznikl jeho literární text). Hluboká nostalgie, ale přitom čistočistá krása, nádherná impresivní hudba, výstižná typologizace české povahy, bandaska plná teplé dršťkové polévky vykoupená lidským životem, krásno tragédie, snad nejlépe vykreslený pocit filmového podzimu, slavnosti sněženek... ()

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Neuvěřitelně laskavě podaná všední realita jednoho spokojeného, klidného místa naší země, kde lidé řeší své problémy a zabývají se svými záležitostmi, a proto nejsou o nic nevýznamější nebo nezajímavější než kdokoliv jiný. Vpravdě lidská historie, nepřekonatelně a přitom neprvoplánově humorná a rozkošná. Ve filmu se spojily plody geniálního spisovatele obyčejnosti Bohumila Hrabala s prací názorově tolik podobného Jiřího Menzla, které nechaly vzniknout jednomu z nejpoetičtějších, nejlidštějších a nejsrozumitelnějších děl. Hlavního účinku dosahuje originální seskupení svérázných figurek, které obývají tuto, přímou, stále trochu zamlženou silnicí, tak dobře charakterizovanou, oblast. Ať jsou to "veliké" postavy jako všemi ženami ve své domácnosti pronásledovaný, ale přitom tak životachtivý Rudolf Hrušínský či nenapravitelný idealista Jaromír Hanzlík, anebo pouze epizodní figurky, jako rozklepaný a poněkud senilní jedlík František Vláčil. Co říci na takové kontrasty, kdy se při štvanici ubohého kaňoura dusíme smíchy, a posléze nám zakončení jeho pobytu ve třídě (S mimochodem tak líbezně nevinnou Libuší Šafránkou.) málem vžene slzy do očí? ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

Neskutečně věrné vyprávění o lidech a lidičkách chatové osady v Kersku, která byla, jako ostatní, tak typická pro život v socialistickém Československu. Bohumil Hrabal prostě čerpal ze života a Jiří Menzel mu byl jen nápomocen. Překrásné výkony předvádí mnohkrát citovaný Jiří Krejčík (JÁ JSEM VÁS VAROVAL, PÁNOVÉ, JÁ VŠECHNO SEŽERU) - ten se musel při natáčení dobře bavit a dále pak Ferdinand Havlík v roli zasloužilého umělce, co ilustroval slabikář, podle něhož se děti učí (JÁ ŽÁDNÝ ZFUŠOVANÝ OBRAZY NEDĚLÁM!!!) ()

Galerie (17)

Zajímavosti (34)

  • Přibližně ve 38. minutě filmu se objeví na pile dělník vylévající na keře vodu z kyblíku na dlouhém bidle. Na hlavě měl železničářskou čepici. Hraje ho autor předlohy Bohumil Hrabal. Podruhé ho uvidíme na přelomu 56. a 57. minuty, kdy Rudolf Hrušínský (Franc) přibíhá a marně se dobývá do hospody Na hájence. Hlásí přitom, že má „žízeň jako trám, přivezli mi uhlí.“ Hrabal sedí u levého stolu před hospodou. (Kesijop)

Reklama

Reklama