Ohnice

Když vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede... Pavlíčkův takřka filozofický traktát o setkání, které mělo zůstat míjením náleží do té nepříliš početné skupiny filmových a televizních děl, jež nemohou nikdy zestárnout, ztratit svůj smysl, stát se nesrozumitelnou a zbytečnou veteší. Vedle toho je to ovšem dílo, které klade na diváka vysoké nároky, a to jak po stránce narativní, tak zejména vizuální, protože příběh dvou "zakázaných" milenců je vyprávěn prostřednictvím neotřelých, polysémantických obrazů. Volba Radovana Lukavského a Jany Hlaváčové do hlavních rolí bezezbytku naplňuje představu o tom, jak by asi měli vypadat ti, jimž osud daroval jen několik letmých okamžiků, v nichž se odehrává celý jejich druhý život, jejich pocit štěstí. Stranou by neměla zůstávat ani Peškem výborně zahraná figurka odepsaného provinciálního herce, člověka obtěžovaného a obtěžujícího, hledajícího útočiště a porozumění u těch, kterým život tak docela ještě neproklouzl mezi prsty. Film, který rozhodně nabízí víc než jedno náhodné shlédnutí. (06.01.2019)

"Kdo ví, snad jsme jen hrnčířská pec, ve které čas vypaluje naši podobu z touhy a bolesti a nenaplnění." Zadumaný spisovateľ Lukavský cestuje do nemenovaného mesta za lokálnou herečkou Hlaváčovou, s ktorou udržuje dlhodobú a vrúcnu korešpondenciu. On je síce rozvedený, ale ona vydatá pani aj s dieťaťom, navyše na malomeste, takže s nejakých citových a nedajbože telesných prejavov vzájomnej náklonnosti skoro nič nebude. "Jestli ti to dělá dobře tak si posluž, ale nedělej to jako domovnice!" Zvláštna atmosféra nenaplnenosti, vynikajúca ústredná dvojka, roztomile otravný Pešek, aktuálnou životnou pozíciou otrávená Čočková a spolucestujúci Hála. Tri párky, čo už nie sú. "Taková krásná hra, jako dělaná pro družstevníky a oni si jdou, troubové, poslouchat Hálu pod okna kavárny!" (24.01.2024)

S Peškem je tady podobný problém jako s Lukavským: hraje svou figuru velmi dobře, ale typově se moc nehodí. Což je sdělení, které mi narušuje celý komentář, ať ho umístím kamkoli, tak se ho radši zbavuju hned. Mnoho, příliš mnoho metrů proběhne, než začnu ten příběh i jeho glosování oběma aktéry brát vážně. Lukavský v roli nadrženého milovníka tomu věru nepomáhá, glosátorství mu rozhodně sluší lépe. Zato Hlaváčová je v Ohnici věčná a jako mimočasová etuda je jejich duet skvělý, skvoucí. Tudíž ani nevadí, že při zasazení do kteréhokoli dobového kontextu se hroutí. (Láska, s níž se míjím o dům.) Rozšíření o sešlost životem různě postižených hereckých kolegů není nijak šikovně napojeno, o to věrohodněji vyznívá a je výtečnou vložkou, do tohoto filmu jakoby ukrytou. Naopak prostřednictvím dialogů se skutečným(!) Karlem Hálou bizarně zbytňuje mudroslovně-glosátorská složka celého díla. Aspoň závěrečné verše si pan Bělka mohl odpusit, řečeno už bylo opravdu hodně a vlak ujíždějící skutečnou krajinou by tady úplně stačil. Kamera je po celou dobu báječná, zážitek. Fišerova hudba mě neustále udržuje v napětí, kdy se ozve božský hlas siňoriny Salzy Verde. (11.07.2023)

Příběh závažných životních klopýtání a osudových míjení je alternativní formou citových vztahů. Dá se říci, že to podmiňuje i určitou nezřetelnost jinak brilantně napsaného scénáře zahraného zdařile Lukavským a Hlaváčovou, které je uvěřitelný stejně jako až magická krása dozrávající ženy počínajících středních let. Přímo symbolické je i vročení do roku Pražského jara. (17.09.2021)

,,Takový hrozný pocit, že jsem něco zmeškal, že tě ztrácím, že jsme se minuli..." Mají se rádi, ale vidět se mohou nanejvýš jednou za rok. Bělkova hodinová miniaturka na téma přátelského vztahu na dálku mě po umělecké stránce okouzlila především projevem Radovana Lukavského s tolik krásným hlasem a hudbou Luboše Fišera. Scenáristicky s poeticky laděnou četbou dopisů i kamerovými záběry taky originální, v epizodních rolích potěšila i účast Ladislava H. Struny a zpěváka Karla Hály. Osobní přínos z tématu je tentokrát pro mne asi až příliš osobní, než abych ho veřejně sděloval. (25.12.2018)