Zapomenuté světlo

[KVIFF 2022] Asi spíš chápu, proč si zrovna tohle vybral Polívka jako svůj film pro Vary. Jeho výkon je skvělý. Něžný, empatický a dobře zahraný. Film už je jiná kapitola. Víra hory přenáší. Jasně, proč ne. Ale proč jsme neustále museli čelit nelogickým a necharakterním vývojům přes to, že někdo chce kostel zrušit, pak se zatýká, pak se zapaluje nebo morduje, pak je všechno v pohodě. No jako v něčem morální eintopf. Filmu by však slušela restaurace. Už takto bylo vidět, že mnoho záběrů si skvěle hraje se světlem a nebo je jí nabídnuto mnoho krásných míst, ale film na plátně vypadal, jako by ho včera sestříhali. (10.07.2022)

Polívkovi bych jeho faráře neuvěřil, ani kdyby mě mučili. Tak blbě zahrané, až je mně stydno. A neškodila by návštěva logopeda, pokud možno, zbavit se brněnského neposlouchatelného přízvuku. O ostatních rolích platí to samé, s tím rozdílem, že jsem tam otřesnou "brněnštinu" neslyšel. Taky bydlím v Brně a nemluvím jak zaostalá "plotna". Nejlepší byl útok psů, to jsem vyprskl smíchy, protože proč tam tu scénu vůbec dali, když byla tak otřesně natočená. Patrně se jednalo o parodii, zde chybně uváděnou jako drama. Film celkově šílený a ztráta času. Když budu mít před smrtí poslední přání, bude to už nikdy nevidět tenhle film. 0% (12.01.2012)

Ač by tomu mohl společný název napovídat, Vladimír Michálek nenatočil filmovou adaptaci stejnojmenného autobiografického Demlova ,,románu", jen se jím nechal volně inspirovat. Demlův předválečný Tasov a pozdně normalizační realita socialistického Československa skutečně také nemá mnoho společného. Je tu však mnoho věcí, které oba nesourodé světy v Michálkův prospěch latentně spojují - svéráz vesnického prostředí, tolik odlišný od městského způsobu života, naplňující právě ten pocit ,,zapomnění", víra vystavená zkouškám pochybností, ale i zlovůli světské moci, totalitní dopad (Deml tak vnímal tlak katolické církve, se kterou vedl spory a která zakazovala jeho dílo a jeho samého ,,uklízela" na zapadlé farnosti...) i vlastní podstatu kněžství. Z Demlova knižního alter ega - ohnivého rebela a buřiče, se ovšem stal ve filmu jeho pravý opak - Polívkův farář Holý je tak dokonale plastická a uvěřitelná postava a Polívkovo herectví tak dokonale ukázněné a zbavené jeho zažité manýry, že lze před Michálkovým režijním (a Polívkovo hereckým) talentem jen smeknout... Tak bouřlivě emocionální kniha a tak mírný a komorně laděný film. A přesto Michálkův umělecký koncept funguje a má své opodstatnění - 80. léta v ČSSR jsou v něm zakonzervována a subjektivně reflektována (stejně jako rok 1934 v Demlově strhující knize). Zapomenuté světlo je úžasný film, který by snad mohl i někoho z diváků motivovat k četbě osobité a originální stejnojmenné knihy... Podobné filmy: Cestou křížovou (13.03.2009)

Režiséra Vladimíra Michálka považuju za jednoho z nejlepších dnešních českých režisérů. Každý jeho film je jiný a každý mě dokáže uchvátit. A Zapomenuté světlo je toho dalším příkladem. Překvapilo mě, s jakou grácií se Bolek Polívka zhostil tak pro něj nezvyklé role. Samozřejmě nesmím zapomenout na Veroniku Žilkovou. Oba povznesli zážitek z tohoto filmu na vyšší stupeň. (28.10.2008)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)