Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. (20.11.2021) (méně) (více)

Filmy Wese Andersona se poznají velmi snadno. Výrazná vizuální stylizace, sázení na bizarní postavičky či sázení na v podstatě suchý humor. Filmy Wese Andersona nejsou pro každého, přesto má Anderson solidní základnu fanoušků i díky jeho filmům jako Život pod vodou, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc či Grandhotel Budapešť. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evenining Sun je již jeho 10. celovečerním filmem a vůbec bych se nebál říct, že tento film bude jednou kariéru Wese Andersona vystihovat z jeho filmů nejvíce.   Francouzská depeše je další vizuální oslňující Andersonovkou, kdy Wes Anderson zůstává ve své komfortní autorské zóně. Jistě zamrzí, že se Wes Anderson nepokouší jako tvůrce vyvíjet, na rozdíl od takového Woodyho Allena se ovšem i právě oslňujícímu vizuálu dá v podstatě sázení na další dávku téhož odpustit. Lidé, kteří nemají Andersonovy filmy rádi by se měli Francouzské depeši automaticky vyhnout obloukem, protože tohle je skutečně nejvíce wesandersonovský film , který člověk může vidět.   Při sledování opět může divák hrát bingo spočívající v tom, kolik známých tváří se ve větší či menší roli na plátně objeví a být možná jen zklamaný, že se jeho favorit objeví skutečně v epizodní roli. U Francouzské depeše by se ovšem dalo podepsat známé ´´ není malých rolí, ale malých herců ´´. A ty u Francouzské depeše určitě nejsou. V menší či větší roli tak určitě zaujmou nejen známí členové repertoáru Andersonových filmů jako Bill Murray, Owen Wilson, Tilda Swinton, Adrien Brody či Frances McDormand, ale i nováčci Timothée Chalamet, Benicio Del Toro a Jeffrey Wright a další várka známých tváří, jejichž vyjmenovávání by zabralo zbytečně příliš času.   Jedná se o povídkový film, který je složen ze 4 novinových článků, které propojuje právě zákulisí vydávání posledního vydání časopisu French Dispatch. První větší příběh, který se točí kolem šíleného vraždícího malíře v podání Benicia Del Tora možná nastaví laťku až příliš vysoko a následující dva příběhy již laťku úplně nedoženou. Každý z příběhů je ovšem vyprávěn svým vlastním způsobem, Anderson zde zkouší různé filmařské techniky a řeči o filmu, který je milostným dopisem filmařiny vlastně najednou začnou dávat naprostý smysl. Kreativní Anderson rázem dokáže přijít s komiksovými sekvencemi, snaží stylizací i atmosférou skutečně vyvolat pocit, že člověk sleduje Francii v rané 2. polovině 20. století.   V těch příbězích jde vlastně najít mnoho. Pokusy o satiru, grotesku, kritiku umění a všeho možného. Výrazná část filmu je černobílá a Andersonovy hrátky s barvami tak musí jít tak trochu stranou, pořád film ovšem nepřichází o výjimečný vizuál a skutečně kreativní filmařské techniky. Anderson se sice pořád v rámci své kariéry točí v kruhu, bylo by ovšem nefér říct, že alespoň částečně nezkouší trochu něco jiného minimálně v rámci vizuálního vyprávění.   Za zmínku určitě stojí i další bravurní soundtrack Alexandra Desplata, který byl díky svým francouzským kořenům ideální volbou pro složení hudby k tomuto filmu. Po Fantastickém panu Lišákovi, Až vyjde měsíc a Grandhotelu Budapešť vznikl další fantastický Depslatův soundtrack k Andersonovu filmu.   Krom zmíněného faktu, že se Anderson jako tvůrce v podstatě nikam neposouvá mám s Andersonovou novinkou osobně stejný problém, který mám s jeho filmy již od Takové zvláštní rodinky. Tedy fakt, že se u mě Anderson pocitově (krom fantastického vizuálu) krve nedořeže a i když je ve filmu cítit lehká snaha o emoce, ve finále vlastně nikam nevedou. Po dovyprávění všech článků finálního čísla Francouzské depeše a snaze o dojemnou tečku v podobě epilogu jsem vlastně pociťoval, že jsem viděl další Andersonův vizuálně úžasný film, kterému jde v oblasti řemesla něco vytýkat těžko, jde ovšem pořád jen o špičkově naleštěné řemeslo, kterému alespoň trochu chybí duše. A je pořád faktem, že po povídce se šíleným Beniciem Del Torem filmu spadne řetěz. Přesto jde o další zážitek, který by si z fleku mohl dojít jako Grandhotel Budapešť pro Oscara za výpravu a kostýmy., především i proto, že se tvůrce výpravy Adam Stockhausen a tvůrkyně kostýmu Milena Canonero k následujícímu celovečernímu Andersonovi vrátili. Wes Anderson ovšem už natočil lepší filmy.   Francouzská depeše bude jedna z vizuálně nejvýraznějších filmových záležitostí roku 2021, přičemž fandové Wese Andersona si přijdou na své a jeho odpůrci budou opět hlasitě nadávat. Některé může zamrzet, že Anderson očividně ve své kariéře odmítá natočit něco tak trochu jiného, ve své komfortní zóně ovšem pořád tvoří to, co mu jde nejlépe. Pokud minimálně takhle povedené bude i chystané Asteroid City s Tomem Hanksem, Scarlett Johansson, Margot Robbie a známým repertoárem Wese Andersona (Bill Murray, Tilda Swinton, Adrien Brody), pořád bude důvod k radosti...... (18.11.2021) (méně) (více)