Dita Saxová

"Život není to, co chceme, ale to, co máme." Obsahově opulentní, formálně naprosto nepřijatelné. Není možné se fakticky odpoutat od tak konkrétních prožitků, ukotvení v čase a prostoru a vyprávět jen o pocitech. Špatně uchopený koncept, přesto stojí za vnitřní analýzu. Méně dílčích selhání odkazujících na realitu roku 1967 a módní výstřelky a mohlo to být skvostné. (19.06.2016)

Polka Krystyna Mikołajewská sice byla opravdu velmi krásná, ale příliš odtažitá, aby to nakonec na mne mohlo nějak emocionálně zapůsobit. Zasazení do časoprostoru mezi koncem války a nástupem socialismu je zajímavé. Jinak jsem si uvědomil, že vlastně nevím o žádném jiném českém filmu o osudech Židů po skončení 2. světové války. (25.03.2015)

Český předchůdce SOFIINY VOLBY upoutá výtečným zasazením do kontextu třetí republiky a vůbec svým civilním záběrem. Jakkoliv jsou tragédie plynových komor a etnocid hrůzné, jizvy a rány těch, kteří přežili, doživotně poznamenány, jsou ještě strašnější tím, že na první pohled nejsou vidět. Zdánlivě živí lidé jsou vnitřně křehcí, zranitelní, až překvapivě napadnutelní; tyto živé jizvy války musely být zvlášť patrné právě v prvních poválečných týdnech, měsících, letech. Konec války pro ně rozhodně nebyl idylou a drsnost veřejného i soukromého života té doby jejich ozdravování a návrat do běžného života neurychlovaly. Hledání citu, tepla, zázemí pro ně mohlo být i nadlidským úkolem. Čtveřice dívek, kombinace hereček i amatérek, se vzájemně dobře doplňuje a prorůstá. Je překvapivé, jak přesně byla ve filmu zachycena atmosféra útěků a emigrací před únorovým převratem. Jak literární předloha, tak režijní i scénáristické ztvárnění byly ve své době mimořádné a svou nevšednost vyzařují i po letech. (29.10.2010)

Bohužel musím souhlasit s komentářem "dobytka". Na film jsem se velmi těšil, ale že by mě nabil nějakými emocemi, to se říct nedá... Z Ditina života se nedozvíme vůbec nic, a proto je těžké se do ní vžít a za její strnulou sošností hledat hlubší podtóny. Psychologický snímek ve stylu ,,řeknu divnou větu s úsměvem Mony Lisy a pak pět minut koukám a mlčím" se mě nikterak nedotkl. (05.08.2013)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)