Tenkrát podruhé

Zpočátku nepěkně uštěkané, rychlé, hysterické, nepřehledné, nepříjemné, na to si zrovna nepotrpím. V kombinaci s titulky a epileptickou kamerou nic moc, ale uznávám, jako názorná ukázka dnešní uspěchané, přetechnizované doby ("bez lásky") to bylo trefné. Pak se film rozběhl směrem, který mě bavil. Úsměvné, nostalgické, milé, Daniel byl naprosto famózní, nebýt lehčího žánru a dlouhého seznamu jeho kvalitních rolí, nebála bych se termínu životní výkon. Žrala jsem mu to i s navijákem každou vteřinu. Dámy se také blýskly v nejlepším světle, jen režisér splněných přání mě neoslovil. Love story s herečkou mi v celém příběhu neseděla. Uvřískané, otravné, jejich chemie mě totálně míjela, protože taková Itálie vypadá jinak. Sekvence plné hrubých hádek, nadávek, žvýkačka nalepená na obraz, zahozená berla a kravál střídající řev, kecy do sluchátka, mi kazily film, ačkoli tuším, co tim chtěl scénárista a režisér říct. Nebýt to takto přeplácané, nemám výhrad. Čtrvrtou hvězdičku pouštím jen kvůli Danielovi. Jinak jde o pohodový průměr, příjemně originální, s několika silnými mimenty. (04.03.2020)

Milý nápad a výborní Auteuil i Ardantová ve vyhořelém manželství, kde se však dá pořád ještě vykřesat nějaká ta jiskra. Fajn je doprovodný příběh druhého páru, který je mladší a hádky mezi nimi tak četnější, protože jim přece jen chybí nadhled zkušeností. Je to romantické po francouzsku, takže nevěra je vcelku běžná věc. SHRNUTÍ: Kterak znovu vzkřísit staré city za pomoci starých propriet. (02.05.2023)

Lˈamour. Cœur. Esprit. V Bedosově Hledání ztraceného času je vše na pravém místě. Scéna, kdy Marianne vyhazuje Victora z domu, je ve svém břitkém cynismu a přijímání údělu naprosto dokonalá. Variace Fincherovy Hry pro ty, co mají rádi nostalgii, ale zároveň ví, že nejdůležitější je TEĎ, protože na počátku všeho je akce.. (03.06.2021)

V jedné trampské písni se zpívá "pohádko mládí, mějme se rádi, šťasten ten kdo je mlád". Včera jsem se svou drahou ženou byl na Tenkrát Podruhé poprvé, a je to velmi podařená záležitost o tom, že na štěstí není potřeba být mlád, i když někdy to s tím mětím rád (in your face, češtino:)) je po desetiletích soužití těžké. Ano, je to trochu moc růžově zakončené, ale to, jakými cestami se vztahy v průběhu let ubírají, je tam zachycené úžasně. Stejně jako to, že nikdo není stoprocentní klaďas, a v čase se jeho "kvality" mění. Nádavkem k tomu je to i příběh muže, kterému všechny ty VR helmy, online platformy, navigace a podobné ptákoviny lezou krkem. A taky příběh vášnivého italského (dnes by se možná řeklo toxického:P) vztahu krapet šáhlého režiséra a jeho múzy:) Herecké výkony excelentní (aby ne), navíc jak víme, všechny pěkné Francouzky - těch asi dvacet:) - jsou u filmu (Doria Tillier, OMG). K tomu skvělá hudba z přelomu 60. a 70. let (ale ne, není to jako Tarantinovka...). No a humor v mnoha podobách - verbální, vizuální, situační, laskavý, ironický, černý, prostě skvělé. Vřele doporučuji zejména dlouhodobě zadaným:) A těm, kdo se chtějí smát hipsterům:D I když, jestli je pravda, že v Cannes to mělo osmiminutové standing ovations, tak je to poněkud přehnané... 80% (03.01.2020)

Polovica úspechu je v dvojici Daniel Auteuil a Fanny Ardant, ale to sa tak nejak čakalo. Bez tej druhej polovice, totiž predovšetkým scenára a nakoniec aj réžie by ale ich snaha bola zbytočná. Reality show, ktorá nám implicitne dáva pocítiť, že aj veľká časť našich životov je iba pretvárka a sny stále zostávajú iba snami a "s nami", ale tejto dramedy dáva temnejšie kontúry. Určite nie je zanedbateľné, že to celé ubehne rýchlo ako voda, respektíve tak rýchlo, ako niekomu, či väčšine, celý život. Možno aj vďaka podobným filmom sa ale rozhodnete občas zastaviť a skúsiť prežiť okamžik nie spred tridsiatich rokov, ale práve ten najdôležitejší, a to prítomný. (17.02.2020)