Emotivní drama o devítileté dívce s problémovým chováním a tváří anděla natočila jako svůj debut německá režisérka Nora Fingscheidt. Strhující příběh dítěte, jehož matka nezvládá péči o něj a rady si nevědí ani sociální pracovníci, je dechberoucím svědectvím o neutišitelném vzteku i touze po lásce. V hlavní roli filmu ubíhajícím v tempu podobně intenzivním jako hrdinčiny emoce podává autentický výkon Helena Zengel.(Film Europe)
Devítiletá Bernardette, která si ráda nechává říkat Benni, je ve spisech vedena jako „narušitel systému“, což je termín pro děti, jež svým problematickým chováním nezapadají do struktury německých sociálních služeb. Křehké děvčátko je plné nezvladatelné zloby namířené proti všem institucím, které jsou v jejím světě překážkou návratu zpět domů k mamince a dvěma mladším sourozencům. Ta ji však bohužel nezvládá ani v Benniiných dobrých obdobích. Existuje alespoň jeden člověk, který by byl schopen dát holčičce bezpodmínečnou a tolik potřebnou lásku?(MFF Karlovy Vary)
9-ročnú Benni ovláda nespútaná energia. Zosobňuje „narušiteľa systému“, teda dieťa, ktoré nerešpektuje žiadne pravidlá. Takéto deti odmietajú akceptovať akékoľvek nariadenie, čo má za následok umiestnenie v sociálno-terapeutických ústavoch. Ale ani to však nepomáha, ani tam si s nimi nevedia príliš poradiť. Benni sa usiluje o jediné – žiť so svojou matkou. Tá ale nie je schopná vyrovnať sa s dcériným nevypočítateľným správaním. Bolestná dráma o zúfalej potrebe detskej lásky a bezpečnosti a permanentne prítomnom latentnom násilí. Film hovorí aj o vytrvalom úsilí pedagógov a psychológov, ktorí pracujú s rešpektom a dôverou, aby vytvárali prijateľný systém pre deti, ktoré sú v dôsledku svojich nepredvídateľných reakcií deštruktívnou hrozbou pre iných, ale aj samých seba.(Art Film Fest)
Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik.
Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo.
************************************
Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale.
************************************
Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není.
************************************
Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme.
I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~(7.10.2019)
Typ filmu, na který bych se podle námětu jen tak nepodíval. Naštěstí jsem na Systemsprenger šel ze zvědavosti díky dobrým ohlasům zahraničních kritiků a musím říct, že takhle ucelený a energický hraný debut jsem dlouho neviděl. V dnešní době, kdy se dramata točí v pomalém tempu úplné zjevení. Helena Zengel dodává své postavě jak čistě expresivní agresivitu, tak hmatatelnou zranitelnost. Vůbec mi nevadí, že film nijak nezmiňuje, co přesně Benni v raném dětství tak vykolejilo, protože ve své podstatě na tom v době, kdy se příběh odehrává, už vůbec nezáleží. Režisérka Nora Fingscheidt kritizuje německou byrokracii i neschopné rodiče, ale zároveň prosazuje cestu empatie a konverzace, proti zmíněným problémům nijak radikálně nebrojí, spíš zdůrazňuje chybu, které se dopouštíme při jejich přehlížení. Přestože je film dost depresivní, měl jsem po něm skvělou náladu, protože takhle dobře napsané a natočené ryzí drama jsem neviděl od Poslední Rodiny. Moje osobní cena za nejlepší film letošních Varů (říkám jí měděný fanouš) patří právě tomuto masterpiecu. 90% (KVIFF 2019)(3.7.2019)
Extrémně uřvané drama, které zahraje na nervy, ale i na city. Až příliš upřímné a nemazlící se s divákem. Je to vlastně taková rádoby skrytá realita, se kterou se v běžném životě moc lidí nesetká, ale přesto tam někde v uzavřených budovách tyto děti existují. Linie příběhu je sice předem dost dobře odhadnutelná, ale na druhou stranu nabízí pár překvapivých momentů, při kterých diváci v sále tajili dech. Obdiv pro hlasivky hlavní protagonistky, která má potenciál vzbudit v evropskem filmu ještě pozornost. KVIFF 2019(2.7.2019)
Hutné drama o desetileté holce s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem nejukřičenější snímek roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení nějak uspokojivě ukončit.(29.6.2019)
Vskutku nekompromisní a nepříjemně hlasité drama o dítěti, které se kvůli traumatu z minulosti stává nebezpečným sobě i svému okolí, ovšem jak mu pomoci? Jsme svědky kolotoče výchovných opatření, z nichž se všechna míjejí účinkem a řešení je v nedohlednu. Děj dvouhodinového filmu tím pádem ale trochu uvázne na mrtvém bodě, kdy je nám předkládáno vždy pár minut naděje a poté zklamání, stále a stále dokola. Nora Fingscheidt chtěla u diváků vyvolat frustraci z bezvýchodnosti situace, ovšem něco takového by mi stačilo v devadesátiminutovém snímku. Tady jsem si po první hodině už říkal, že by to tak nějak mohlo pomalu končit. Nemluvě o tom, že docela zásadní informaci o tom, jaké trauma si malá Benni nese a hlavně kdo jí ho způsobil (popř. jakou roli v tom hrála její matka, jež je zásadní postavou filmu), se nedozvíme. A neodpustím si ještě malou jízlivou poznámku na konec - že by devítiletá dívka dokázala pokaždé s přehledem běžet rychleji než kterýkoliv z dospělých pronásledovatelů, to je tedy skoro fantasy. Stále mám ale za to, že je prospěšné tento snímek vidět. [KVIFF 2019](29.6.2019)
V kinech
od:
JitkaCardova
Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~(7.10.2019)
frantababaf
Typ filmu, na který bych se podle námětu jen tak nepodíval. Naštěstí jsem na Systemsprenger šel ze zvědavosti díky dobrým ohlasům zahraničních kritiků a musím říct, že takhle ucelený a energický hraný debut jsem dlouho neviděl. V dnešní době, kdy se dramata točí v pomalém tempu úplné zjevení. Helena Zengel dodává své postavě jak čistě expresivní agresivitu, tak hmatatelnou zranitelnost. Vůbec mi nevadí, že film nijak nezmiňuje, co přesně Benni v raném dětství tak vykolejilo, protože ve své podstatě na tom v době, kdy se příběh odehrává, už vůbec nezáleží. Režisérka Nora Fingscheidt kritizuje německou byrokracii i neschopné rodiče, ale zároveň prosazuje cestu empatie a konverzace, proti zmíněným problémům nijak radikálně nebrojí, spíš zdůrazňuje chybu, které se dopouštíme při jejich přehlížení. Přestože je film dost depresivní, měl jsem po něm skvělou náladu, protože takhle dobře napsané a natočené ryzí drama jsem neviděl od Poslední Rodiny. Moje osobní cena za nejlepší film letošních Varů (říkám jí měděný fanouš) patří právě tomuto masterpiecu. 90% (KVIFF 2019)(3.7.2019)
dubinak
Extrémně uřvané drama, které zahraje na nervy, ale i na city. Až příliš upřímné a nemazlící se s divákem. Je to vlastně taková rádoby skrytá realita, se kterou se v běžném životě moc lidí nesetká, ale přesto tam někde v uzavřených budovách tyto děti existují. Linie příběhu je sice předem dost dobře odhadnutelná, ale na druhou stranu nabízí pár překvapivých momentů, při kterých diváci v sále tajili dech. Obdiv pro hlasivky hlavní protagonistky, která má potenciál vzbudit v evropskem filmu ještě pozornost. KVIFF 2019(2.7.2019)
Filmmaniak
Hutné drama o desetileté holce s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem nejukřičenější snímek roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení nějak uspokojivě ukončit.(29.6.2019)
Goldbeater
Vskutku nekompromisní a nepříjemně hlasité drama o dítěti, které se kvůli traumatu z minulosti stává nebezpečným sobě i svému okolí, ovšem jak mu pomoci? Jsme svědky kolotoče výchovných opatření, z nichž se všechna míjejí účinkem a řešení je v nedohlednu. Děj dvouhodinového filmu tím pádem ale trochu uvázne na mrtvém bodě, kdy je nám předkládáno vždy pár minut naděje a poté zklamání, stále a stále dokola. Nora Fingscheidt chtěla u diváků vyvolat frustraci z bezvýchodnosti situace, ovšem něco takového by mi stačilo v devadesátiminutovém snímku. Tady jsem si po první hodině už říkal, že by to tak nějak mohlo pomalu končit. Nemluvě o tom, že docela zásadní informaci o tom, jaké trauma si malá Benni nese a hlavně kdo jí ho způsobil (popř. jakou roli v tom hrála její matka, jež je zásadní postavou filmu), se nedozvíme. A neodpustím si ještě malou jízlivou poznámku na konec - že by devítiletá dívka dokázala pokaždé s přehledem běžet rychleji než kterýkoliv z dospělých pronásledovatelů, to je tedy skoro fantasy. Stále mám ale za to, že je prospěšné tento snímek vidět. [KVIFF 2019](29.6.2019)