The Commitments

K slavnému irskému hudebnímu filmu v režii Alana Parkera jsem se vrátil po čtyřech letech a zůstávám nadále u plného hodnocení. Svěží, v soulovém rytmu odsypávající příběh krátkého vzestupu i rozpadu hudební kapely vzniklou s poselstvím připomínky mizejícího hudebního stylu hýři nebývale civilním zpracováním. Přestože některé věci, které hudebníci mezi sebou řešili, nebyly zrovna příjemné, z filmu na mě sálala často dobrá pohoda a také dojem autenticity, jakobych tam byl nebo aspoň sledoval dokument. Mladický temperament v čele s velkým zápalem ambiciózního Jimmyho, charisma i prokletá svůdnost postaršího trumpetisty, skvěle našlapaná muzika v živém provedení, trojice nádherných vokalistek... a vedle toho film vůbec nenudí, ba zůstává stejně zajímavým i ve všech scénách mimo hudebních čísel, protože má naštěstí poutavě napsané postavy i mimo ústřední kapelu (např. Jimmyho táta) a také spoustu humoru, třeba během početných návštěv na inzerát a Jimmyho rodinou. Tak to alespoň pánové a dámy dohromady zkusili a někam se posunuli, že jo, aneb i úspěšná snaha s jasným cílem, pro radost a z lásky k hudbě se cení. [90%] (09.05.2023)

Ačkoliv tento styl hudby není úplně můj šálek kávy, moc se mi líbil příběh jako takový, svou podstatou, dále filmové zpracování, a v neposlední řadě nadšení a zápal, jež z muzikantů přímo prýštělo. :-) Dávali do toho vše, šlo to od srdce. A vůbec - všechny ty radosti i starosti, překážky, rozmíšky, vztahy, touhy..., se kterými se členové kapely potýkali, působily přirozeně, ze života. Totéž se dá říci o hereckých výkonech. Pobavily i drobné nenápadné odkazy na další Parkerovy filmy, např. Hořící Mississippi. ["Filmová hudební výzva" - Snorlax; a zároveň "Virtuální retro kino" Willyho Kufalta] (08.05.2023)

"Jsem černej a jsem na to hrdej!" Film s duší, co jiného dodat? Byl to úžasný jak filmový, tak hudební zážitek. Celou dobu jsem se moc bavila. "Ukousnu ti koule a udělám si z nich naušnice!" nebo "Potřebuješ ještě něco? - Mámě by se líbil budík, co uvaří šálek čaje." Nenašla jsem jediný nudný okamžik. (04.05.2006)

„Struny se zachvějí, saxofon zapláče, přináší naději, útěchu pro rváče.“ Konečně chápu hrdost, s jakou V Bruggách mluvil o svém rodišti Colin Farrell. Dublin. Krásné historické město plné památek, ale i drsné místo k chudému životu z ruky do huby, až do poslední zaplivané uličky prorostlé kořeny irské tvrdohlavosti a nesnášenlivostí protestantů s katolíky, ale i líheň skvělých muzikantů, s drzostí mládí křičících do světa: „Tady jsem!“ Jako se zjevil i sedmnáctiletý umaštěný vágus s úžasným hlasem Deco Cuffe (Andrew Strong, dodnes válí). Ten mě vzal pořádně za pajšl! OKÉNKO SLÁVY: [][] Svých pět minut si zaslouží: ♫♪ Kdo při koncertu odhodí paličky, u baru čapne vola, dá mu hlavičku, pak skočí zpět na pódium a v zakrváceném nátělníku divoce bubnuje dál. ♫♪ Ta, která se v šatně porve s dalšími vokalistkami, kvůli mrštnému jazýčku trumpetisty, a takto nažhavená se vrací zpátky do sálu, dát přídavek. ♫♪ Ten, jehož srdce hraje soul. Muziku, co tě chňapne za koule a vytáhne nad svinstvo bídy a všednosti. [][] Děkuji Willy Kufaltovi za lístek na koncert a možnost hodit mé slipy zpěvačkám na pódiu, za oživení srdce, bušícího do rytmu, za fajn meditaci i příležitost bilancovat. Zda i můj naplno prožitý život, byť bez odlesků slávy, stál za to. Pod nebem plným hvězd. (11.05.2023)

Nejlepší irský film všech dob? URČITĚ ne! Vítěztsví zajistila Commitments zřejmě vysoká míra diváckosti, jiank si tento triumf nelze vysvětlit (zvlášť když vezmeme v potaz konkurenci: Moje levá noha, Ve jménu otce, Michael Collins). Commitments jsou postaveni na modelu "filmu o vzestupu hudební skupiny", tento model pak v jistých ohledech přetváří po svém. Silný (a typicky ostrovní) je akcent na sociální problematiku, originální je výběr hudebního žánru (soul) stejně jako ironizující humor (nekonečné neshody a konflikty mezi členy kapely... Deco: "Co mám dělat, když nezpívám?" Bernie: "Já nevím, třeba si ho hoň."). (01.02.2006)